4.kapitola Italskou domácnost můžete zažít i v Anglii

18. prosince 2007 v 16:04 | Tracy |  Ta noc, kdy mi vysvitlo slunce
Takže pro vás mám další kapitolku, mám jich ještě pár v zásobě, ale nedám je přece na blog naráz. Chci vás u držet v napětí i když tyhle kapitoly nejsou zrovna moc zábavné. Holt se musíte prokousat začátkem. Užijte si čtení,
vaše Tracy :-)

Překásné a ničím nerušené ospalé ticho přerušil krutý, brutálně ostrý zvuk. Marry sebou škubla a vrhla rozčílený pohled na telefon. 
"Těš se, ať jsi kdo jsi, jsi synem smrti," šeptala si sama pro sebe a vzala sluchátko.
"Dobré ránko," ozvalo se z telefonu až nechutně nadšeně. Marry zůžila oči a zhluboka se nadechla.
"Zabiju tě Lilian Evansová!" sykla do telefonu. Člověk na druhém konci linky se překvapeně pozastavil.
"Hele MJ," oslovila ji schválně co nejvíce telenovelově.
"Lilian," vrčela výhružně Mar. 
"Ano zlato?" opáčila mile a kdyby ji Marry viděla, smála by se jejím kmitajícím řasám. "Dost blbin, doufám že máš sbaleno."
"Sbaleno? Jo Eric je fakt kus..."
"Mar já..." MJ ale nenechala svou kamarádku domluvit.
"...Lily měla jsi mě nechat spát, měl fakt výdrž a ten jeho... no teda," zasněla se.
"Mar, já se nechci bavit o sexu s tvým novým objevem, nech to do letadla..."
"Letadlo... letadlo - dovolená, dovolená - sbalit, do prdele!" zařvala hnědovláska a vyskočila na nohy.
"Budeme ti říkat blesku," řekla pobaveně Lil a ukončila hovor. Sama měla oblečení úhledně vskládané do komínků v obrovském kufru. Osprchovala se, najedla, vyčistila si zuby a do kufru přidala poslední věc. Hygienickou kabelku. Spokojená sama se sebou kufr zavřela a posadila se na postel. 
Neměla nic proti prázdninám, odpočívat bylo dle ní důležité, jen měla posledních pár dní pocit nenaplnění. Stále stejná rutina a navíc ten strašný a všemi nenáviděný pocit- nuda. Dnes se konečně něco zlomilo a ona měla zase tu opravdovou dětsku radost. Výlet do Itálie, spousta zmrzliny, moře, úžasné památky a skvělý hotel, který rodiče zamluvili asi půl roku předem, bylo to tak levnější. Nadšení ji opřádalo stále víc. 

Druhá z dívek chaoticky běhala po domě a přihazovala do kufru vše, co jí přišlo pod ruku. Musela vyhrabat ze skříně svou letní plážovou kolekci a snažila se ji nacpat bez pomocí kouzel do kufru, nedařilo se. Popadla hůlku a po několika nepovedených pokusech, kdy ji kufr málem shořel nebo se jí pokusil kousnout do nohy, ho konečně 'přifoukla'. Naházela do něj zbytek nezbytností a spokojeně ho zavřela, problém ale nastal, jakmile ho měla zvednout. 
"Tati!" zakřičela. Její otec okamžitě vyběhl s hrůzou v očích. 
"Zlatíčko, co se stalo?" ptal se značně vyděšeně. Mar bezradně seděla na kufru. 
"Neunesu ho," objasnila a vstala. 
"A proto ječíš, jako by tě na nože brali?" 
"Ano, je to krizová situace!"
"Na takové jsem expert," kasal se, "ehm, zkoušelas' použít hůlku?" 
"Díky," usmála se Mar a odlevitovala kufr do přízemí. Pan Johanson odešel dodělat načlou práci a Mar šla do kuchyně, přece jenom své rodiče tři týdny neuvidí, ten příslib pro ni byl víc než jen příjemný, takže když si s matkou ještě trochu popovídá, nic se nestane. Navíc její malá sestřička byla roztomilá, pokud zrovna neřvala, což Mar trhalo uši a dokonale ji to rozčilovalo. Posadila se ke stolu v jídelně, která byla s kuchyní spojena dvěma velkými oblouky. 
"Kolik mi s sebou dáte?" zeptala se ledabyle a věnovala pozornost svým nehtům.
"To jediné tě zajímá?" oplatila jí otázku její matka, vyřkla to s určitým pohoršením, nespokojeností, možná zklamáním.
"Víš, že ne, jen... když tam jedu sama, nechci být Evansovým přítěží, když už platili hotel a tak," obhájila se a hodila po ní rychlým pohledem.
"Budeš mít dost na to, aby ti to stačilo," odpověděla nakonec neurčitě.
"Fajn," zareagovala Mar a šla se podívat do kolébky, kde ležela Josefína. Krásně se na ni usmívala. "Nespí a neřve, co ta změna?"
"Dostala napít a já jsem jedla hodně sladkého, takže jí asi víc chutná to sladké mléko..." rozpovídala se paní Johansonová.
"Jo dobrý mami, opravdu nepotřebuju slyšel Rady dobré mámy v kostce."
"Ta knížka je náhodou skvělá a funguje!" bránila se.
"Jo, to je možný, jenže já ji ještě tak deset let nebudu potřebovat."
"To budu babičkou až v sedmdásáti?"
"Kdo ví jestli vůbec..." usmála se Mar, "a co to vykládáš, za deset let ti jen z těží bude sedmdesát."
"Abych se toho babičkování dožila."
"Co je to za řeči?" kroutila hlavou Mar. "Josefína ti nestačí?" 
"Ale ovšem, že ano... jen... nic, nedělej si s tím hlavu," mávla nad tím rukou a začala servírovat oběd. Do Marryiných myšlenek ale zasila pochybnost, nelogickou, neopodstatněnou, nicméně velmi dotěrnou.

Oběd byl skvělý, vyvážený, lehký, pravý letní salát s lososem, avokádem a citronovým dresingem. Po obědě se málem ani nestačila rozloučit, protože Lily už netrpělivě stepovala u taxíku, který stál před jejích domem. 
"Tak ahoj," rozloučila se a objala oba své rodiče. Táta jí strčil do ruky naditou obálku.
"Chtělas' aspoň jedny body od Prady, tak si je užij," objasnila máma a objala ji znova.
"To jako vážně?" zaradovala se a v očích se jí zažehly ohníčky. 
"Ano, ale stejně si myslím, že..." 
"Prada je klasika, nemůžu za to, že si tak potrpíš na Chanel boots," zasmála se a posunkem přivolala poslíčka pro kufr.
"Tak tahle debata je nad mou úroveň," vložil se do toho s obranným postojem pan Johanson.
"No nic zalato, měj se, dávej na sebe pozor a pamatuj na bezpečnost," dodala máma o něco tišeji. Mar se začervenala, měla za to, že její máma nic netuší. Očividně se spletla. Táta zpozorněl, ale nestihl nic říct. S hlasitým zdar jejich dcera zmizela v taxíku. 
"To je dost, že si přišla!" mračila se Lily, vždycky dbala na správné načasování. Nikdy nechodila pozdě, bylo to podle ní nezdvořilé a neslušné.
"Máme už jen půl hodiny, abychom stihli letadlo!" koukal pan Evans na ciferník svých náramkových hodinek. Poslíček ještě stále neseděl za volantem, snažil se do kufru natlačit Marryin lodní kufr.
Cestou na letiště, na které dorazili čtvrt hodiny před odletem, si povídali. Lily asi v půlce cesty vytáhla model malého autíčka a podala ho tátovi.
"Pojištění proti krádeži, navíc ho klidně můžeš nechat v cestovním batohu," usmála se na něj.
"Lily, kde jsi přišla k takovýmu autu?" zajímalo její kamarádku. 
"Stálo ais dvě libry, ale natěstí jsem přečetla dost..."
"...knížek na to, abych z modelu udělala opravdové," dokončila za ni Mar.
"Jaks' věděla..."
"...co chci říct?" odhadla opět Mar, zatvářila se neurčitě. "Vlastně ani nevím, občas mám pocit, že vím, co si lidé kolem mě myslí, ale musím je dobře znát... víš, musíme fungovat na stejné vlně."
"My dvě fungujeme na stejné vlně? Tak to je blbost!" Mar se usmála a vyskočila z auta. 
"Jdu to zařídit k přepážce, poslíčka a kufry ke mně," rozhodla Mar a zmizela. Evansovi se o něco pomaleji vydali k bráně G2, odkud mělo vylétat jejich letadlo. 
Mar měla štěstí, že pro business class byla otevřena speciální přepážka, okamžitě se k ní nahrnula a poslíček vyskládal všechny kufry. 
"Většina kufrů je v pořádku, jen tenhle je nadměrně těžký," oznámil jí mladý muž za přepážkou.
"Co s tím uděláme?" mrkla na něj koketně a mírně se předklonila.
"No...," zakoktal se mladík, "má jen mírnou nadváhu, což se o vás říct... totiž, myslím, že jsem asi udělal chybu v měření a vše je, jak má být," usmál se na její výstřih.
"Tak to děkuji," oplatila mu úsměv, zaplatila poslíčkovi a utíkala za Evansovými.
Letiště bylo plné lidí, až moc. Evansovy zastihla těsně před branou. Lilianin táta se tvářil nešťastně.
"Uletělo," objasnila jí situaci paní Evansová. "A co hůř, kufry už jsou tam naložené." To vyskočila Lil na nohy a táhla je za roh. Pak vytáhla malý medailonek. Nosila ho i ve škole, ale nechtěla Marry sdělit, na co ho má. Uvnitř byly malé přesýpací hodiny. Lily je roztočila a rázem se objevili na stejném místě, ale o pět minut dřív.
"No, teď už to stihneme v pohodě," usmála se zrzka a vedla je k bráně.
"Miluju kouzla!" šťastně se zazubila Mar. Všichni vstoupili úzkým dlouhým tunelem na palubu letadla a uvelebili se na širokých sedadlech v business class. Vzlétli. Marry s podivným houpavým pocitem koukla oknem dolů pod sebe, ale radši se ihned přitlačila zpět do sedadla.
"Snad nemáš strach z létání?" podivila se Lily, která si v klidu listovala dívčím časopisem.
"Ne, létání jako takového ne, ale mudlovského létání možná," připustila a složila ruce do klína. "Co když spadneme?" vyhrkla.
"Tak vezmu medailon a vrátím čas," špitla Lil, aniž by se na svou kamarádku jen podívala. "Hele tak co, jakej byl ten tvůj?" změnila téma, aby odvedla Marryinu pozornost. Povedlo se, tohle téma bylo vždy žhavé.
"Byl skvělej," začala.
"Takže jste spolu?" vyzvídala zrzka. Mar zakroutila hlavou.
"Ne, výdyť víš, že mě baví kluky spíš balit a použít, než..."
"Dobře, dobře..." Lil se se sebezapřením odhodlala k další otázce, "jak dlouho vydržel?"
"Lilian, nejsi nějak moc zvědavá? Budeme ti muset najít kluka!"
"Po pravdě jsem se jen snažila odvést tvou pozornost."
"Tak dík. Povedlo se ti to," usmála se a slastně přivřela oči. "Asi čtyři kola, docela mě utahal."

*Ten den u Potterů*
Černovlasý mladík, spící s jednou rukou vystrčenou ven z postele, se ze snu přihlouple usmíval. Vypadal by jako roztomilé miminko, nebýt jeho sto devadesáti centimetrů. Jeho kůže už vypadala zdravěji, ovšem jizvy byly stále znatelné, jako by po nich zůstaly tenké pigmentové skvrny. Do dveří vpadl druhý mladík, hrozně rozčepýřený a spokojeně se zubící.
"Brácho!" zatřepal s ním.
"Co je, nech ně spát!" zahuhlal do polštáře Sirius.
"Za týden - last minute zájezd!" objasnil James a skočil k němu na postel. To Siriuse probralo.
"To je skvělý, miluju pláže, spousta pěknejch holek v bikinách..." culil se a do vzduchu vykresloval tvary postavy 90-60-90. 
"Navíc letní románky jsou povoleny," zasnil se Potter. 
"A nám naštěstí nehrozí žádné nebezpečí," doplnil ho Sirius.
"Je skvělý bejt chlap," pochvaloval si Dvanácterák, "jo, máme dole snídani,"dodal James, jakmile odtrhl svou mysl od dam v plavkách. Na to Sirius slyšel. Okamžitě vystřelil z postele a uháněl dolů, James nesměl zůstat pozadu, protože jinak by na něj taky nemuselo nic zbýt. 
"Dobré," pozdravil paní Potterovou a už se hrnul k talíří s lívanci s nutelou. 
"Tobě také, Siriusi," oplatila mu a nabídla kávu.
"Rad," poděkoval a lívance řádně zapil. O poslední se s Jamesem poprali, ale paní Potterová zkazila hru tím, že ho rozpůlila a každému dala kousek. 
"Mohli byste někam vyrazit, abych mohla uklidit," navrhla paní Potterová, aby je dostala pryč z domu, protože se jí rozhodně nechtělo celý dům znovu malovat nebo nedej bohu celý znova stavět, jak to bylo téměř každý rok. Vždy když u nich byl Sirius, zbyla z domu jen hromádka smetí.
"Jasně mami my jsme to pochopili, už se klidíme!" podíval se na ni ublíženě James.
"No tak už jděte," vyzval je pan Potter, který se náhle objevil v kuchyni a políbil svou manželku, kluci na sebe hodili významné pohledy. James se nenápadně vytratil z místnosti.
"Ahm, no tak já už taky půjdu, nechci nechat Jamese, aby si užil všechnu legraci sám," řekl Sirius, vstal a zmizel jako pára nad hrncem.
"Že ty vždycky víš, jak na to," usmála se paní Potterová a políbila svého manžela za odměnu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Monni | 8. srpna 2009 v 22:48 | Reagovat

Myslím, že jsi poněkud změnila čas, což je docela špatné :-/

2 Emma | Web | 1. června 2010 v 19:52 | Reagovat

Že ty vždycky víš jak na TO xD to má dva významy xD xD xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama