14. kapitola Štěstí

19. ledna 2008 v 15:09 | Tracy |  Ta noc, kdy mi vysvitlo slunce
Tak tady je 14. kapitolka. Konečně jsme se dostali do školy a snad už povídka začne nabírat ty správné obrátky. Zhodnotit vše můžete v komentech a já tomu budu jen ráda. S pozdravem,
Tracy.


Dvě dívky seděly každá na své posteli a vzhledem k brzké ranní hodině se dost nahlas bavily. Večer se tptiš doslechly o jedné velmi zajímavé skutečnosti, ale nestihly si o ní popovídat a navíc ráno byl pro ně nejlepší čas pro zkrášlování těla. Pracovaly na sobě celé prázdniny, teď už to jen chtělo doděla poslední úpravy. 
"... myslíš, že je fakt vyhodí?" ptala se jedna s nadějí v hlase.
"To doufám, konečně by byl čerstvý vzduch," zněla odpověď. Kdyby Mar a Lil vyhodili, neměly by  ve škole už žádnou tak silnou konkurenci. Zřejmě nepochopily, že tyhle dvě samy o sobě pro ně hrozba rozhodně nebyly. 
"Jo, přesně tak," přitakala druhá, "změňme téma, ty ses prý včera líbala se Siriusem!" Zabinin nadšný úsměv se nedal přehlédnout.
"No... je to tak a jestli chceš vědět jaké to bylo, bylo to boží, on je tak úžasnej a víš, ta jeho práce s jazykem a... no... uf," zasněla se a její kamarádka s ní. 
"Nevidělas' tam Jamese? Jak  vypadal?" vychrlila znenadání. James Potter byla její velká slabost, udělala by pro něj cokoli. Párkrát spolu byli v Prasinkách samozřejmě potom, co ho sama pozvala a také potom co se ujistil, že Lily s ním jít nehodlá. Celou dobu se tvářil nezaujatě, jako by tam byl jen aby ji neurazil, a jakmile se vrátili k hradu, vždy zmizel jako pára nad hrncem.
"Ne... sorry, ale já se po něm fakt nedívám," odbyla ji a v malém zrcátku dál sledovala svůj dokonalý obličej. Kdyby nebyla tak příšerná povaha, kde kdo by ji chtěl mít jen sám pro sebe. Takhle ji každý jen využíval. 
"Já jen..." začala znovu Darin, byla ovšem znovu přerušena:
"Jasný, jasný..." mávla nad tím rukou. Kamarádčiny zájmy pro ni byly zbytečné téma. "Co kdybychom našim 'kamarádkám' připravily krásné probuzení?" zašeptala notně ironicky. 
"Super nápad, jenže mě ještě nezaschl lak," vykřikla Dar a začala mávat rukama, pravděpodobně aby lak rychleji zaschnul. Zabina protočila oči a hodila po ní její hůlkou. Darina ji ale nestačila chytnout a tak hůlka rozbila lampičku u její postele, což probudilo mělce spící Lily. V mžiku nakrčila nos, okamžitě se jí totiž do nosu zaryl pach laku na nechty, ty dvě nenapadlo ani neotevřít okno. Nesnášela aceton, zvedal se jí z toho žaludek a motala se jí hlava, sama si nehty nelakovala právě kvůli tomu.
"To jste s tím nemohly jít smrdět někam jinam!" utrhla se na ně místo pozdravu Lily a pokračovala: "Vy nás snad chcete otrávit, ale o to se nemusíte snažit, jsme otrávený od té doby, co jsme poprvé po prázdninách uviděly ty vaše hnusný ksichty."
"Drž hubu, ty jedna mrňavá mudlovská šmejdko," zasýpala Zabina, kde jen nechala všechnu tu svou pseudodůstojnost? Hodně naleko za sebou. Lily to zamrzelo, nechtěla se s nimi hádat, přála by si aby to bylo jako před tím. Jako v prváku a druháku, byly na sebe tak milé, kamarádily se. Na druhou stranu, s nepřátelstvím začaly ony, tak proč jen sedět v koutě a nechat se ušlapat? Chovaly se hnusně, musely za to zaplatit.
"Dobré Lily," zamumlala Mar, z koncentrace acetonu v místnosti se jí také udělalo zle, "a vám dvěma opravdu děkuji za krásné probuzení," zašklebila se. Sarkazmus z téhle věty úplně čišel. 
"A MJ, naše telenovelová blbka," oplatila jí Zab, "víš holka, ty bys nemohla být ani dobrá šlapka, protože kříženci jsou vždycky levnější." Dar se zle zachechtala a na kamarádku vítězoslavně mrkla. Lily už už otevírala pusu, aby svou kamarádku obhájila a určitě by to bylo jako obvykle, že by se ty dvě běžely vybrečet k Ufňukané Uršule, Marry ji ale předběhla. 
"Víš drahá," začalal mile, "nejdřív ověřuj fakta. Kdybych se dala na tvou profesi, byla bych jeden z nejdražších kousků, vybranější krev aby člověk pohledal."
"Ten aceton ti asi vlezl na mozek Johansonová, stal se z tebe cvok!" vychrlila Zabina, na mysli ovšem začal hlodat červíček pochybnosti. Lily zavřela pusu a nechápavě se na Mar podívala, stejně jako ty dvě. 
"Omyl Zab, ona je cvok už dlouho, akorát teď se to naplno projevilo," doplnila ji ochotně Dar.
"No, u vás ani ten aceton na mozku nehrozí, protože kde nic není..." záměrně nedokončila větu. S Lily dělaly, co mohly, aby se nezačaly nahlas smát.
"Dar pojď pryč, říká se že magoři, jsou občas smrtelně nebezpeční," prohlásila pohoršeně a vydala se směr dveře. 
"Bububu," uchechtla se Mar a jamile za sebou ty dvě zavřely dveře, už se neudržely a propukly v hlasitý smích. 
"Plácnem si," nastavila ruku Lil. Marry neváhala a zvesela plácla do její nastavené dlaně. 
"Víš co? Pořád nechápu jak se nám vždycky tak spolehlivě podaří ty dvě dostat pryč."
"To je fakt, už je to skoro automatický," souhlasila Lil a zalezla do koupelny. Když po půl hodině vylezla ven, nahradila ji Marry. Lil si zatím srovnala učebnice v tašce, přidala lahvičku inkoustu, pár svitků pergamenu a nezapomněla ani na své osobní maličkosi, které sebou musela mít, mezi ně patřil i obraceč času. Ve škole ho používala běžně, dostala ho ve třetím ročníku od profesorky McGonagallové, aby stíhala veškeré hodiny. 
"Mar, dělej nebo nestihnem snídani," křikla přes dveře do koupelny. 
"Tak jdi napřed," zahuhlala Mar, pravděpodobně si zrovna čistila zuby, "stejně si ještě musím něco zařídit."
"Fajn, nezapomeň první hodinu máme bylinkářství," připomněla a zmizela z ložnice. 
Procházela hradem a uvědomovala si, že tam nebyla taková zima jako obvykle, mohlo za to jasné ranní slunce, které prozařovalo okna. Celý hrad díky tomu vypadal tak optimisticky. Rychlým krokem došla až do velké síně a s nadšením si na talíř začala nandávat ovoce a tvrdé sýry. Nakonec popadla jednu celozrnou bulku a croisant a spokojeně se posadila k nebelvírskému stolu. Po prvním kousku bulky dorazila obvyklá ranní pošta, Lily měla předplacného Denního věštce, potřebovala být neustále informovaná o aktuálním dění. Upila dýňové šťávy a začetla se. 
"Dobré ráno, Lily," pozdravil ji zvesela příchozí. 
"Dobré, Pottere," broukla a ani nezvedla oči od novin.
"Co tam píšou tak zajímavého, že se na mě ani nepodíváš?" dotazoval se hned a sedl si těsně vedle ní. Jeho kamarádi se rozesadili okolo.
"Další úmrtí," odvětila.
"Tak optimistické zprávy po ránu," ušklíbl se ironicky Sirius a najednou vyprázdnil celou skleničku, kterou před něj postavilo růžolící děvče z Mrzimoru. Mrknul na ni a ona šla málem k zemi. 
"Kde?" zajímal se Remus. Lil konečně vzhlédla.
"Kousek od Londýna, je to zvláštní, zatím se držel jen u vesniček," dodala. Remus přikývnul. James si prohrábnul vlasy a všichni už tušili, co bude následovat. 
"Lily..."
"Ne," přerušila ho rázně. 
"Jak víš, co jsem..."
"Samozřejmě, že to vím, je to pořád stejná otázka, už mě to nudí."
"Já tě nudím?"
"Ano," odsekla krátce, popadla svou tašku a noviny a rychle odešla z Velké síně. 
"Co jsem jí zase udělal?" nechápal Dvanácterák.
"Možná, že už bys ji měl necht být. Tohle znělo nanejvýš upřímně," konstatoval Sirius a nechal se krmit od jiné slečky, která k němu právě došla s plným talířem.

Marry, poté co vyšla z koupelny, hledala nějaký pěkný kus pergamenu, brk a inkoust a jako obvykle, když něco potřebovala, nemohla to najít. Když už konečně seděla nad dopisem, najednou nevěděla odkud začít. Nějakým hysterickým záchvatem zlosti nebo raději urážkami? Výčitkami, jako jí to jen mohli udělat? Nakonec se rozhodla pro neutrální variantu, z níž však snad nejvíce volal smutek a opovržení. To, že byla vážně šťastná, že je čistokrevná čarodějka, nedokázalo zakrýt tu hlubokou ránu ze zrady vlastních rodičů. 
Poklepala na dopis hůlkou, tím ho proměnila v huláka, tím bylo dílo dokonáno. A potom co se oblékla  do své upravené školní uniformy, sukně zkrácená o patnáct čísel, halenku si zapla až na třetí knoflík a kravatu si jen ledabyle přehodila kolem krku, zanesla dopis do sovince. Ouško visel hlavou dolů z nejvrchnějšího trámu, jakmile ji uviděl, slétl k ní a začal se dožadovat pamlsků. Mar jich pár vytáhla z kapsy, ale dopis přivázala na nohu školnímu výrovi a poslala ho pryč. 
"Ty nemůžeš nosit dopisy," usmála se na svého netopýra a pustila jej zpět do střešního úkrytu. 
Cestou zpět do nebelvírské věže se zastavila na snídani v kuchyni. Právě probíhala první vyučovací hodina, bylo tedy dávno po snídani ve Velké síni. Skřítkové se mohli přerazit, aby ji obsloužili. Zdržela se tam déle, než měla, do ložnice musela běžet a do sklepení, kde měla další hodinu stejně doběhla o deset minut později. 

"Hmm, slečna Johansonová se uráčila přijít mezi nás," přivítal ji notně sarkasticky Křiklan. Marry se na něj sladce usmála, on to však bral jako provokaci. "Pojďte k tabuli."
"Jistě ty malý, tlustý...."
"Co jste to říkala?"
"Že už jdu, pane profesore." Jakmile se vyučující otočil ukázala na nej sprosté gesto, ten chlap ji prostě pil krev. 
"Máte školní trest slečno Johansonová. A Nebelvíru srážím dvacet bodů!" zatvářil se jako bůh pomsty a škodolibě se usmál.  
"Moc vám děkuji vy šeredný, obézní...." První slova řekla nahlas, ty další si nechala pro sebe, Křiklan se ale znova otočil.
"Všechno slyším!"
"No to určitě, tvoje maximálka jsou tak dva metry," brblala si Marry pod nos.
"Slečno Johansonová, půjdete do ředitelny!" křikl mezi psaním, Marry se okamžitě zvedla, ale Křiklan rychle dodal: "Až po hodině slečno, teď mi namícháte odvar živoucí smrti."
"Hračka," usmála se Marry a vytáhla svoje Přípravy Lektvarů pro pokročilé. Ve skříni našla kotlík, vytáhla také stříbrný nůž, vyhrnula si rukávy košile a začala.
"Mimochodem, příště neničte vaši školní uniformu, nenoste tak velké výstřihy, nestříhejte sukně a... a srážím Nebelvíru dalších deset bodů," usmál se vítězoslavně. Nutno poznamenat, že Mar ze začátku lektvary vůbec nešly, nebyla tedy Křiklanovým oblíbencem. Obecně školu první čtyři roky dost flákala, ne že by neměla na víc, jen se jí prostě nechtělo a měla spoustu pro ni důležitějších zájmů. V pátém ročníku se do studia opřela a NKÚ zvládla na výbornou. Přesto si s profesorem lektvarů nemohli přijít na jméno, bezpochyby poslední dva roky patřila k jeho nejlepším studentům, jenže on se nemohl přenést přes čtyři roky averze. 
"Hmm jako bych tohle už někdy slyšela, kdy to jen bylo, si nemůžu vzpomenout....." mumlala Marry. Křiklan jen procedil mezi zuby:
"Srážím vám dalších deset."
"Fajn, odebírej nám body, dokud se ti jen bude chtít, ty ožralče jeden."
"Tak to jste přehnala, ještě jednou a přinutím vás vypít váš lektvar, i když myslím, že to, co vám z toho vznikne rozhodně nebude to, co požaduji." Zle se usmál a dál cosi čmáral.
Po padesáti minutách usilovné práce Marry dodělala svůj lektvar, vypadal obstojně. Tedy tak, jak by podle učebnice vypadat měl. Byla na sebe patřeičně hrdá. Křiklan přecházel po třídě a nakukoval do kotlíků, když si všiml, že Marry jen tak sedí a usmívá se, okamžitě se k ní přikolébal. V hlavě vymýšlel všemožné urážky a provokace, jen aby Marry pořádně shodil. Jakmile ale uviděl, jak zvládla svůj úkol, škodilobý úsměv mu ztuhnul na tváři.
"To jste opravdu zvládla sama?!" Marry jen přikývla a usmála se na něj. Křiklan jnenadšně cosi zamumlal, pak se otočil k Lily a začal obdivovat její lektvar. Přidal Nebelvíru třicet bodů a spokojeně odešel směrem k tabuli. "Tak tohle byla první hodina, zůstaňte tady ve třídě, za chvíli budeme pokračovat."
"Ale pansór my máme mít obran...." pískl nějaký kluk z přední lavice.
"Paní profesorka Giftigová si vzala volno, uděláme si jen takovou teoretickou hodinu. Zopakojeme si něco o vlkodlacích a zvěromázích, určitě toho o nich už spoustu víte. Týká se jich jedna celá otázka u zkoušek OVCE, takže bych vám radil, abyste dávali pozor a nezapomněli na poznámky."
Ve třídě zavládl nenadšený šum, nikdo neměl teoretické hodiny rád, asi kvůli tomu, že po nich vždy následovali písemné domácí úkoly, nějaké pojednání nebo eseje. Křika to však nevyvedlo z míry a pokračoval: 
"Kdo mi řekne jaký je rozdíl mezi vlko... ah ano, slečno Evansová."
"Zvěromág se ve zvíře přeměňuje zcela dobrovolně, vlkodlak nemá na vybranou, při každém úplňku se z něj stane krvežíznivá bestie," odrecitovala Lily. Mary neušlo, jak se zatvářila celá Pobertovic partička, ztuhly jim tváře a nejistě pokukovali po Remusovi. Co to mělo znamenat? Polovina třídy spala a druhá se hlučně bavila, jen oni byli nezvykle potichu a vážní.
"Správně slečno, dalších dest bodů pro vás." 
Po dvaceti minutách nudného výkladu, když už i Mar přestalo bavit pokukovat po Pobertech, kteří se dnes neměli k vymýšlení bláznivin, promluvila na Lily:
"Kolik toho víš o přeměně ve zvířata?" Dotazovaná se na ni obezřetně otočila, netušila, co tím sleduje.
"Přečetla jsem spoustu knížek, vlastně asi všechny, co jsou tu v knihovně, docela mě to zaujalo."
"Dobře tak jinak," usmála se, "už jsi se zkoušela přeměnit?" Lily vyřeštila oči.
"Ne, je to nezákoné, pokud o tom neví nějaký zasvěcený dospělý čaroděj..." zasekla se a upřeně hleděla před sebe. Mar se na i podívala style, že nemá cenu zapírat, protože svým chováním se stejně prozradila. "Dobře, párkrát jsem to zkusila, ale nedopadlo to zatím mě jen narostlo peří."
"To je skvělý," zavískla Mar.
"Neruším vás, slečny?" dotázal se profesor. Lily zrudla a místo odpovědi zahanbeně sklopila oči.
"Ani ne," prohlásila hnědovláska a zářivě se na něj usmála, "vlastně jsme si nevšimly, že tu jste."
"Máte školní trest," oznámil jí chladně a vrátil se zpět k výkladu. 
"Takže dáme dohromady tvé vědomosti a mé nadšení a budeme zvěromágy," špitla směrem k Lily, která do konce hodiny dávala až přehnaně pozor a vysloužila tak Nebelvíru minimálně dalších padesát bodů. 
Když konečně zazvonilo, všichni se hnali úprkem pryč z učebny. 
"Jé Lily, já bych zapomněla, mám schůzku s Brumlou," usmála se Mar na svoji kamarádku.
"Ty si nikdy nedáš pokoj, co? Proč nemůžeš být zticha, aspoň při Křikových hodinách, víš jak ho štveš?"
"A víš, jak on štve mě!"
"Tak já vás štvu, slečno Johansonová, víte proč? Vás štve že vám dávám vypít, to co vy děláte mně, měla byste být na sebe hrdá!"Křičel Křiklan, pak se uklidnil, obrátil se na Lily a řekl: "Slečno Evansová, rád bych vás pozval na jeden ze svých večírků, bude se konat v sobotu ještě tento..."
"Omlouvám se pane profesore, ale já mám na víkendy pevný program, kterým mě pověřil sám pan ředitel, takže asi nepřijdu."
"To je ale velmi mrzuté... a můžete mi aspoň říct, co tak důležitého..."
"Obávám se, že to také nebude možné, má to být překvapení, nashledanou." Lily se rychle rozloučila a odběhla pryč dříve, než Křiklan stačil znovu naléhat.
"Co po tobě ten vožrala zase chtěl?" ptala se Marry, když ji Lily konečně dohnala.
"No hádej, zval mě na..."
"Nějaký další z těch jeho ulítlých večírků, kde se vždycky ožere a pak se chová jako idiot, no, když o tom tak přemýšlím, on je idiot pořád."
Pokračovaly směrem k Brumbálově pracovně a domlouvaly se na vánoční ples, jaký bude program a jakou bude mít velká síň výzdobu, dostaly se až k jejich obleční.
"Jaké je heslo?" dotazovala se Marry a netrpělivě poklepávala nohou.
"No zkusíme to co včera... vanilková zmrzlina," pravila Lily, heslo bylo zjevně správné. Kamenný chrlič se začal otáčet. Mar mávla na Lily a sykla, že se za chvíli vrátí.
"Á slečna Johansonová, vítám vás," usmál se Brumbál a upíral na ni oči za půlměsícovými brýlemi.
"Já vám říkala, že se tady ještě objevím," odvětila neurčitě.
"No a co máte na srdci?"
"Já né, ale Křik... kéž by to byl infarkt," zamumlala si více méně pro sebe.
"Jakže slečno?"
"Křiklan mě za vámi posílá, zase jsem..."
"Pan profesor Křiklan, Marry."
"Jistě pane, tedy pan profesor Křiklan mě za vámi posílá, zase jsme se pohádali, mám školní trest a Nebelvíru odebral snad sto bodů."
"Hm a to je vše?"
"Ano, pane profesore."
"Tak tedy můžete jít."
"To je všechno? Nebude žádná přednáška o tom, jak se mám chovat slušně, nemám urážet starouše Křika ani nic podobného?" divila se upřímně. Při jejích posledních slovech se Brumbál nenuceně usmál.
"Myslím, že ve vašem případě by to bylo zbytečné, ale jestli to chcete slyšet, tak..."
"V pořádku pane profesore. Děkuji a nashledanou," rozloučila se a vyletěla ven z kabinetu.
"Naviděnou, těším se na příští návštěvu," pravil za ní klidně Brumbál, "doufám, že bude kvůli něčemu jinému."
"Tak co?" vyzvídala Lily.
"Nic, bylo to v pohodě, nedostala jsem ani žádnou přednášku nebo tak něco."
"Ty máš takový štěstí."
"Spíš protekci, když jsem odcházela, říkal cosi, že se těší na další moji návštěvu," opáčila a lehce se usmála.
"Marry?" začala Lily opatrně. "Proč jsi mi neřekla nic o své čistokrevnosti... totiž myslela jsem, že jsme kamarádky a takovéhle věci si přece kamarádky říkají. Pořád to nechápu a ty jsi mi taky nic nevysvětlovala," řekla vyčítavě a přeměřovala si ji pohledem.
"Jo tohle, no víš včera mě na nástupišti zastavil Lucius a..."
"Ty ses bavila s tím chladným, pyšným snobem?"
"No, on vlastně není tak špatný, jak by se zdálo. Lily, to on mi to řekl, on přišel jen kvůli tomuhle, aby mi řekl, že jsem čistokrevná čarodějka. Věřím mu, proč by mi to jinak vykládal a dokonce i Brumbál to potvrdil."
"No a víš kdo je tvůj pravý otec?" Marry zakroutila hlavou, ale stejně se pořád tvářila šťastně. Lily si ji nevěřícně prohlížela, ale pak ji napadla ještě jedna otázka. "No a už si řekla mámě, že o tom..."
"Jo té..., mojí drahé mamince jsem napsala ráno, huláka," vysvětlila ochotně.
Lily chápala, že se její kamarádka na rodiče zlobí, ona sama nevěděla, co by si ve stejné situaci počala. Přesto jí nepřipadalo správné psát rodičům huláky, pravděpodobně pro to měli nějaký vážný důvod, což byla věc, která Lily dost děsila. Co to asi bylo za tajemství? Tak ráda by Mar pomohla najít jejího otce, jenže ten se zdál být nevystopovatelný. Neměli jediné vodítko. 

Čas letěl, ubíhal mílovými kroky a nejsilněji to pociťovali žáci pátých a sedmých ročníků, kterým uběhnul první zabíhací měsíc. Nyní už nebyli profesoři tak shovívaví, naopak jim nakládali tolik učení a úkolů, že Lily obraceč času skoro nezastavila. Číst noviny při snídani se nedoporučovalo, protože první dvě, tři stránky byly zahlceny různými podivnými zmizeními, krádežemi zvláštních předmětů a hlavně nevysvětlitelnými úmrtími kouzelníků i mudlů. Ani počasí už nebylo tak optimistické, koncem září začalo výt sychravo. Většinu času pršelo. 
Jedna z mála věcí, která byla na správné cestě, byly sedánky Lily a Marry a jejich pokusi proměnit se ve zvíře. Neslavily sice žádné veleúspěchy, přesto vše nasvědčovalo tomu, že se zlepšují. Lily pravidelně dokázala přeměnit své horní končetiny na křídla a Mar narostl dlouhý černý ocásek a uši. Pravidelně se scházely v prázdných učebnách a trénovaly. 
James stále čekal, že se mu někdo přihlásí na post střelce, potřeboval dva a hodilo by se, kdyby aspoň jeden z nich byla dáma, protože tu měl v týmu jen jednu. Nikdo se však neozval, takže vše směřovalo ke konkurzu. Jamesovi se tak nechtělo nic pořádat, jenže nátlak ze strany družstva i profesorky McGonagallové se stupňoval, neměl na vybranou. 
Sirius Black byl opravdu zvláštní přírodní úkaz, ve dnech, kdy se po škole šířila ponurá nálada, zářil jako sluníčko. Vypadal tak bezstarostně, až to některé lidi vztáčelo. Na jiné působil jako zdroj pozitivní energie a na jeho vlny se chytla leckterá bradavická dívka. Cítil se skvěle, jen jedna věc mu vrtala hlavou. Jeho dlouholetá spolužačka a snad i něco na způsob kamarádky, MJ. Chovala se dospěleji a ve tváři se jí usadil tvrdý výraz, navíc to vypadalo, že má oči všude. Ještě pár malých chyb a odhalí jejich tajemství. Neměl ale šanci na to, aby si s ní promluvil. Vypadala tak zaneprázdněně a také asi doopravdy byla, nikdy neviděl, že by měla lepší výsledky ve škole. 

Bylo ráno a Poberti seděli u snídaně u nebelvírského stolu. Ládovali se vším možným, aby nabrali potřebnou energii. Sirius měl už minimálně třetí talíř, který mu přinesla studentka z Havraspáru, byl u něj i malý dopis. Pozvánka na nějakou oslavu narozenin. Vytáhl svůj vlastní papírek a napsal na něj jiný návrh. Sejdou se večer v sedmém patře, poté se obrátil na Jamese.
"Brácho, kdy už konečně uděláš ten konkurz? Bylo by fajn, kdybys sestavil tým do prvního zápasu," podotknul. Dvanácterák se zatvářil silně otráveně. Konkurz mu připadal jako ztráta času, nicméně byl nutný. 
"Chystám ho na sobotu dopoledne, myslím, že to bude strašná ztráta času," prohlásil a upil velký doušek kafe. Vypadal zamyšleně a pak se s největší pravděpodobností chystal nadechnout, jenže s pusou plnou kávy, která mu zákonitě vnikla do dýchacích cest. Ošklivě se rozkašlal, oči mu slzely, ale ne a ne kávu dostat ven. Když už byl celý rudý, vše ustalo. Konečně se mohl zhluboka nadechnout.
"Co to bylo?" ptal se Sirius. "Myslel jsem, že budeme muset zavolat pohřebáky." James se na něj zašklebil.
"No neříkej, že by ses nerozbrečel jak malý děcko, kdyby ti umřel tvůj nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější, nejkouzelnější kamarád na celým světě," skončil oslavnou ódu na svoji osobu. Lily sedící opodál protočila oči, začala litovat, že ho nenechala udusit.
"Ten někdo, kdo zastavil tvé dušení, používal neverbální kouzla," rozumoval Remus a hodil okem po Lily, ta zrůžověla a strčila si do pusy lžičku plnou müsli.
"Musím napsat nějaký plakát, aby mi tam vůbec někdo přišel," začal znova James.
"Myslím, že jakmile se to rozkřikne budeš mít z čeho vybírat, občas ti tam chodí fakt kočky!" zablýskaly Sirimu oči. Remus protočil panenky a obrátil svůj zrak opět k nějaké staré ošoupané knize.
James přemýšlel, co na plakát napsat. Neměl moc času, ještě dnes ráno ho musí připíchnout na nástěnku ve společenské místnosti, aby se studenti vůbec staili přihlásit. Tušil, že jména budou pouze orientační, ale přece. Nakonec pouze načmáral:
Konkurz na střelce


"To je vše?" divil se Sirius. "Tak tam aspoň napiš, že je srdečně všechny zveš nebo tak."
"Jenže já rozhodně nezvu všechny," ošil se James, "potřebuju, aby měli talent, chápeš? Poslední rok, brácho, chci mít kompletní titul, každý rok od doby, kdy jsem začal hrát. Jak by to vypadalo, kdybych teď, jako kapitán, nezvítězil?"
"No tak nic, dělej jak myslíš. Už to tam připevni," popoháněl Sirius. Měl ještě spoustu zařizování a pozdní příchod do hodiny Minervy McGonagallové bylo něco, co rozhodně nechtěl zažít.
Den uběhl jako voda a James se nestačil divit, jak se papír zaplnil, chodil ho kontrolovat každou volnou chvíli až do večeře. Po ní se Poberti rozhodli zahrát si partičku Řachavého Petra.


"Lily, za jak dlouho myslíš, že mi přijde nové koště? Přijde vůbec včas?" strachovala se Marry. Seděly společně v oblíbených křeslech před krbem. Lil ostřížím zrakem přejížděla společenskou místnost, jestli někdo neporušuje školní řád.
"Ty chceš vážně začít hrát famfrpál? Není to jen ztráta času?"
"Mám ráda létání, moc se mi líbí, když mi vítr ve vl..."
"Jo dobře, dobře, vidím, že jsi ztracený případ," protočila oči Lily a přečetla pár řádků z učebnice.
"MJ, můžu s tebou mluvit?" To přišel Sirius. Vypadal neodolatelně, jako vždy.
"Ne, to asi nepůjde momentálně mám plnou hlavu svých starostí, nepotřebuju mít na krku i ty tvoje,"odbyla ho a s hraným nezájmem hleděla na oheň v krbu. Sirius se posadil na pohovku těsně vedle ní, takže soustředit se na plameny už nebylo tak lehké. Marry nad tím ale vůbec neměla možnost uvažovat, znovu ji rozbolela hlava, jako už tolikrát. Stupňovalo se to. Dnes to bylo rapidně nejhorší, schovala si obličej do dlaní, aby nebylo vidět, jak je pobledlá.
"Au," sykla tiše a doufala, že si toho nikdo nevšimnul. Byla bláhová, Sirius ji s neproniknutelným výrazem sledoval.
"Co je ti Mar?" vyhrkla Lily a knihu nadobro odložila.
"Ne, nic, už je to v pořádku," lhala okamžitě. Lily ironicky pokývala hlavou.
"Jsaně, nic, proto vypadáš jako sestra smrtky. Zase tě bolí hlava?"
"Tak trošku, měla jsem zvláštní pocit," pak se zasekla, uvědomila si, že vedle stále sedí Tichošlápek, "Siriusi, nemohl bys nás nechat o samotě, nechci abys poslouchal moje fňukání." 
"No... ale já s tebou chci mluvit!" vyštěkl, pak si uvědomil, že by asi neměl křičet. "Promiň, já nechtěl křičet, já... jen s tebou potřebuju nutně mluvit."
"Fajn, promluvíme si zítra," slíbila Marry, aby ho odpálkovala, jakmile uviděla za rohem plesknout jeho hábit, otočila se opět na Lily. "Měla jsem pocit, jako bych už nikdy neměla mít radost, jakoby mi někdo uradl kousek mě samotné, jako bych slyšela někoho křičet a prosit, bylo to horší, než všechny ty moje noční můry."
V tu chvíli se ozvalo ostré ťukání. Jedna z asi půl tuctu sov klepala na okno v Nebelvírské věži. Nesly poměrně velký a podlouhlý balík.
"To bude to tvé koště," oznámila Lily, a šla otevřít. Sovy se vhrnuly dovnitř jako uragán a už jedna seděla Marry na klíně a podávala jí účtenku. Ta si jen odfrkla a naškrábala dolů svůj podpis. Potom se sklonila k balíčku a začala ho pomalu otevírat.
"... ho půjdu sundat," ozvalo se z pokoje kluků. Marry sebou cukla a na poslední chvíli stačila schovat koště pod pohovku. Bylo to rychlejší, než se natahovat pro hůlku, která ležela na stole asi dva metry před ní. 
"Pfff, zase spousta lidí, kteří nerozeznají jeden balón od druhého," mumlal si James sám pro sebe a rychle vyběhl schody nahoru, aniž by se na Lily jen podíval.
"Vy jste si něco udělali?"chtěla vědět Marry. James si neprohrábl vlasy, samolibě se neusmál - špatné znamení.
"Ne, jen se vzájemně ignorujeme," objasnila bez zájmu a znovu popadla svou knihu. 
"A to jen tak? Z ničeho nic?"
"Řekla jsem mu, že mě nudí... věděla jsem, že o mě doopravdy nestojí. Dost o mně, rozbal to koště!"
"Pořádně jsi ho ranila, doufám, že to víš," nepustila se tématu.
"Ranila? A jak prosím tě?" 
"Říkat klukovi, že tě nudí? Nadávej mu do debila, idiota, co tě jen napadne, jenom neříkej, že tě nudí. Lily, je to jasný, vzdal to, prostě jsi ho odradila."
"Fajn budu mít pokoj," odsekla.
"Tys asi neviděla ten jeho výraz když šel nahoru s tím papírem," zasekla se, "bože, já jsem blb, nenapsala jsem se tam!" plácla se do čela a v duchu nadávala sama sobě.
"To nevadí, tak tam přijdeš zítra, jako slečna inkognito," usmála se nevesele Lily. A nenápadně pomrkávala po balíčku. "Tak už ho rozbal, francouzské koště jsem ještě neviděla. Košťata a.... no to  je jedno."
"Co, pokračuj," pobízela Marry.
"Košťata a ti pěkní hráči jsou na tom jinak ubohém sportu jediné, na co se dá dívat. A musíš uznat, že některým se ty svaly tak pěkně rýsujou..." vychrlila a její tvář dostala barvu slunce při západu. 
"Teda Lil, ty se opravdu nezdáš, začínáš mi někoho silně připomínat..."
"Díky Marry, ale na ty tvoje vylomeniny rozhodně nemám, říct starouši Křikovi, že je tlustej opilec..."
"Já řekla ožrala," opravila ji Marry. "Jak dlouho si to lidi ještě budou pamatovat?" Znovu otočila svůj zrak k balíku a začala se plně soustředit na jeho rozbalování. Konečně z něj vytáhla supernové koště od nějaké francouzké firmy. Na tmavohnědé, skoro černé násadě stálo zlatým písmem: J'AIME VITESSE. (A/N: v překladu miluji rychlost)
"To je krása," rozplývala se Lily.
"Jo, ten kdo navrhoval koště byl očividně moje krevní skupina," pochvalovala si Marry a přejížděla prsty násadu hladkou jako samet, pak jí ale napadlo: "Nechceš ho jít ještě teď vyzkoušet?"
"Teď? Seš cvok, je kolem deváté, máme po večerce, nesmí se chodit ven," vyděsila se Lily, byla posedlá dodržováním školního řádu, proto se na prefektku dokonale hodila.
"Lily, já jsem notorický porušovač školního řádu, jdu ho vyzkoušet hned teď, s tebou či bez tebe." Navíc si nutně potřebovala provětrat hlavu, to už ale její kamarádka vědět nemusela. Zbytečně by se  strachovala. Andělsky se na Lil usmála, popadla koště a vykráčela ven ze společenské místnosti. Okamžitě ji ovanul proud studeného vzduchu, Marry pokračovala dál s hlavou vztyčenou. Náhle ale zaslechla hlasy, přitiskla se ke stěně a pomalu ani nedýchala.
"...tuhle knížku si nechám pane Snape, strhávám Zmiozelu čtyřicet bodů a buďte rád, že to není víc!"
"Ale paní profeso..." ozval se chladný hlas.
"Žádné ale paní profesorko, jděte spát," přikázala ostře McGonagallová. Potom hlasy utichly a i ponuré světlo lampy se odkolébalo s profesorkou někam jinam. Marry konečně stanula ve vstupní síni, před bránou. Měla štěstí, byla doposud otevřená. Vyšla tedy ven. Už se nemohla dočkat, až vyzkouší, co to nové koště všechno dokáže. Doufala, že jí pomůže dostat se do týmu, tolik by jí to pomohlo. Trénink dvakrát až třikrát týdně, to by bylo pro její hlavu přesně to pravé. Nemusela by přemýšlet nad ničím, kromě svého úkolu - vstřelit branku. Nechápala, proč nepřesvědčila Jamese, aby ji vzal bez konkurzu, určitě by to udělal.
Ladně přehodila jednu nohu přes násadu a hbitě se odrazila. V okamžení vystřelila k obloze jako šíp.
Tak tomu říkám jízda. Jo to jméno na toto koště sedí. Mám jen jediný problém, uvidím vůbec v téhle rychlosti camrál?
Hodinu létala tam a sem nad celými pozemky i nad školou, zjistila, že z věží se dá udělat slušná slalomová dráha. Létání a svištění studeného vzduchu opravdu působilo uklidňujícně na její mysl. Připadala si čerstvější a bylo jí lépe. Nakonec už ale zima začala být až moc vlezlá, takže zamířila k zemi, sesedla z koštěte a opřela se do vstupní brány. Nic, ani se nepohla, zkusila to znovu ale pořád bez úspěchu. Zamkli ji, proč jen si to nějak nepojistila? Spát venku se jí rozhodně nechtělo, zmrzla by tam.
Nasedla na koště a rozletěla se k Nebelvírské věži. Zaťukala na okno ve spolčence. Naštěstí tam Lily ještě pořád seděla.
"Marry!" vykřikla a hanla se k oknu.
"Prosím otevři asi zmrznu, ochladilo se nejmíň o padesát stupňů." Udělala na zrzku prosebný obličej. Lily otevřela okno, ve tváři výraz: já jsem ti to říkala, jen si pěkně sněz, to co sis nadrobila.
"No jo, už večer nikdy ven nepůjdu, teda aspoň v zimě ne," ujišťovala ji Marry. Lily na to nic neřekla, sbalila si věci a odběhla do ložnice, Mar ji urychleně následovala, těšila se na horkou sprchu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Václav Klaus | 3. března 2008 v 19:24 | Reagovat

mě taky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama