15.kapitola Konkurz

29. února 2008 v 16:40 | Tracy |  Ta noc, kdy mi vysvitlo slunce
Kapitolka je na světě, jako vždy doufám, že se bude líbit. Moc vás prosím o komentáře, stačí opravdu jen krátké zhodnocení. Dále bych vás požádala o hlasování v anketě, protože to je pro mě opravdu důležité.
Příjemné počteníčko.
Mimochodem, tuhle kapču bych chtěla věnovat všem spřáteleným blogům jako jedno velké poděkování!
Tracy.


Bylo ráno, bílý den, po sluníčku nebylo ani památky. Tomu se ovšem nikdo nedivil, po té včerejší bouřce, která pár mělce spících jedinců dokonce probudila. Naštěstí se teplota ještě stále pohybovala okolo dvaceti stupňů, což bylo na anglický podzim silně nad poměry. 
"No tak Mar, vstávej, dneska je ten konkurz, nezapomněla jsi na to, že ne?" třásla s ní Lily. Marry pořád něco huhlala do polštáře, ale vstát se jí rozhodně nechtělo. "Fajn, jak chceš, já pozdě nepřijdu," nafoukla se a vrátila se zpět ke své posteli. 
Marry se ještě chvíli převalovala z jedné strany na druhou, pak mrkla na hodiny a málem dostala infarkt. Ručičky ukazovaly za dvě minuty devět. Vylétla z postele jako uragán, oblékla si opnuté rifle, svetřík s velkým výstřihem, jiné snad ani nevlastnila a popadla velké sluneční brýle. Vzhledem k počasí působila mírně komicky. Vlasy zamotala do drdolu, aby jí za letu nezavazely.
"Vypadáš úplně jinak, nemyslíš, že je to trošku přehnaný?" ptala se Lily, když vzhlédla od knihy a uviděla ji.
"Když slečna inkognito, tak se vším všudy," odvětila Mar, hodila na sebe podzimní bundu, zip nechala otevřený, lapla koště a vyrazila. 
Při cestě hradem snad poprvé v životě litovala, že má tolik známých a kamarádů. Všichni si chtěli povídat, nebylo divu, sobota ráno, žádný spěch, ona však moc času neměla. Jediné, co ji těšilo, byly komplimenty.
Vyšla ven z brány a nasadila brýle. Teď už ji nikdo poznat nemohl, obří tmavé okuláry jí zakrývaly minimálně půlku obličeje. 
Přišla tak tak. James se právě ptal, jestli  jsou opravdu všichni zájemci z Nebelvíru. Po těchto slovech se zvedla asi tři děvčata a banda malých kluků, patřících nejspíš do Havraspáru.
"Tak, když už jsme tu všichni červeno zlatí," usmál se, "požádal bych vás, abyste se rozdělili do skupinek." Na to se velký chumel roztrhl a vytvořily se čtyři menší, rozdělené přibližně podle věku.
"Teď byste si měli dát rozcivičku, tři až čtyři kolečka okolo hřiště." James byl ve svém živlu, kolem sebe rozestavěný celý svůj tým.
Jako první letěla malá skupinka studentů, kterým rozhodně nebylo víc než dvanáct. Všichni ztuhle koukali nahoru a doufali, že se jim nic nestane. Jamese tahle skupina nijak neohromila, bylo v ní pár nadšenců, několik mladých talentů, ale na post střelce se nikdo moc nehodil. Při čtvrtém kolečku nastala hromadná kolize a zvýšky padesáti stop začali padat dva kluci a tři malé slečny. Geogia, jediná střelkyně týmu, vyděšeně pískla. Děti se zabrzdily asi metr nad zemí, Mar si oddechla, opatrně je položila na zem a schovala hůlku. Sama se ukryla za jakéhosi ramenatého studenta, nejspíš z pátého ročníku. Marry ho slyšela, jak se baví s Lily o NKÚ. Musela být ještě obezřetnější, protože v chumlu zahlédla Darinu, ta mohla celé její snažení zmařit. Kdyby Mar nevzali, aspoň by ji nikdo nepoznal, jenže ona to všechno mohla zkazit. 
"Není vám nic?" rozběhl se k prckům James. Svorně zakroutili hlavou, že se cítí v pořádku. Ostatní letce to tak vyděsilo, že se pomalu začínali vytrácet. "Kdyby vás něco začalo bolet, tak se přihlaste," poslal je s úsměvem na tribunu. Byl k nim milý, což Mar u mužského pohlaví dokázala ocenit. Sice to nebyli dvouletí maláči, ale přece jenom... Ona by jim pravděpodobně vynadala a poslala je na ošetřovnu. 
Ty dvě holčičky se z něj mohly pominout a neustále na něj něco pokřikovaly. Po tom, co tam James dvakrát jen tak běžel, obě dvě pořádně zlechtal a řekl jim, že jestli ještě jednou zakřičí, obě je promění v ošklivé ropuchy. S mírně vyděšeným výrazem tam seděly jako pěny.
"Pokračujeme dál panstvo," křikl James, aby si zjednal ticho, "skupina číslo dvě nahoru."
Tito studenti si vedli o poznání lépe. Když však měli po řádném rozcvičení střílet a uhýbat potloukům, osvědčil se pouze jeden. Student čtvrtého ročníku jménem Saniopi Badge.
"Výborně Sani, bylo to skvělé," pochválil ho kapitán. Klučina se snesl dolů, ale neřekl vůbec nic. Vlastně za celou dobu nepromluvil. Vypadal podivínsky a nebylo to jen jeho zvláštní barvou kůže. Možná to dělaly jeho oči, byly téměř žluté a nepříjemně pronikavé. 
Bohužel, i přes Jimmyho přísný zákaz vstupu fanynek, se sem přihnala kupa děvčat ze všech možných ročníků, stále se jen hihňaly. Nebyly s to se ani dostat do vzduchu s košťaty půjčenými ze školních zdrojů. James nad tím jen kroutil hlavou, vypoklonkoval je ven a oddychl si, pak už zbývala pouze poslední skupinka. Všichni se připravili, Marry byla nervózní, na něco takového nebyla připravená, klepala se jí kolena. Nikdy nebyla trémistka, tak proč teď? Na znamení se odrazili. Obletěli pár koleček, při nichž se Mar uklidnila. Byla ráda, že nemusí používat školní nebo svoje staré koště, na kterém v létě trénovala, to předletěli i čmeláci. Pak jeden po druhém stříleli na branky.
Už při rozletu se zdola ozývalo: "Co to má za koště?! To je to nový francouzský?!"
Darina měla svou poslední šanci, už minula dvě a Mar napadlo, že by mohla minout i teď naposledy, trošku jí k tomu pomůže. 
"A Darinka zavítala mezi nás," protáhla s úšklebkem. Dar se zastavila v polovině cesty k brance, otočila se a nemohla uvěřit svým očím. Otevírala pusu k nějaké dost peprné nadávce, ale někdo ze země ji přerušil.
"No tak, ty tam už konečně hoď ten camrál, nemáme na to celý den!" zahulákal jeden z odrážečů. René, brankář nebelvírského famfrpálového družstva, netrpělivě přelétával mezi brankovými tyčemi. Marry přemýšlela nad tím, jaktože s ním ještě nechodila. Byl to vážně kus. Svaly a poměrně bystře vyhlížející obličej s tmavýma očima. Dar svůj poslední pokus zkazila, snesla dolů, přímo k Dvanácterákovi.
"Jimy, to jsem já Darin!" zamávala mu rukou před obličejem. Odstrčil ji a dál sledoval dění ve vzduchu. 
V Mar se vzdemula další vlna úzkosti. Trénovala celé léto, ale bude to stačit? Tolik se potřebovala dostat do týmu, aby si aspoň čas od času mohla psychicky odpočinout. Potily se jí ruce a měla pocit, že se nemůže pořádně nadechnout. Zatřepala hlavou a s camrálem v ruce vyrazila v před. Ze země to muselo vypadat působivě, jako rychle se přibližující šmouha, ze které z nenadání vystřelil camrál. Na poprvé neminula, to ji uklidnilo a dodalo sebevědomí. Dala i všech osm ostatních, zbývala jí poslední. Rozhodla se zriskovat. Zhoupla se na koštěti, tak že visela hlavou dolů a vystřelila. René camrál chytil, ovšem přesto byla odměněna mohutným potleskem. Samolibě se usmála.
James dole radostně zavýskal už měl oba střelce, které potřeboval a dokonce jednu dívku přesně, jak to chtěl. Dnes musel mít štěstí nebo to bylo tou zvláštní nasládlou aurou? Darina skřípala zuby.
"Vezmeš mě, že?" ujišťovala se. "Byla jsem lepší, ta husa se jen vytahovala!"
"Promiň Dar, ale já chci tu dívku nahoře," odbyl ji, "ale dík, žes' to zkusila." 
"To není jen tak nějaká...!" chtěla zakřičet, ale James ji opět přerušil. Naštval ji, rozlobeně se otočila a svižným krokem odplachtil pryč. 
"Slečna v těch obřích brýlých sem k nám dolů a vám ostatním moc děkuji, byli jste skvělí, ale znáte to, nejlepší je jen jeden... v našem případě dva," usmál se. Pár lidí zvedlo ruce a zatleskalo, většina se ale odšourala směrem k hradu s brbláním. Mar se mezitím snesla dolů a konečně z ní spadl všechen stres. Zvládla to! Kdyby tu nebylo tolik přihlížejících, pustila by se do pubertálního oslavného tanečku.
"Hm, čau kočko," začal jeden z odrážečů, kteří byli tak o rok mladší než ona, "létáš fakt bombově, kde ses to naučila, odkud máš to skvělý koště a..." Mar si posunula brýle na špičku nosu. James se rozesmál.
"To je vtip MJ? Proč ses k týmu nepřidala dřív?"
"Ty ji znáš Jime?" ptal se René.
"Jo, je to moje spolužačka a nejlepší kámoška mojí... myslím, nejlepší kámoška Evansové," zahuhlal a sklopil oči. Marry postřehla ten podivný lesk. Že by smutek? Tolik ho mrzelo její odmítnutí? To vypadalo vážně, vážněji, než by si kdy byla ochotna připustit.
"Nemůžeme začít trénovat hned teď?" vyhrkla, aby změnila téma a odvedla Jamesovu pozornost jinam.
"Mno, můžeme, ale jen pár lehkých cvičení, třeba ty... no..."
"Útočné formace třetí kategorie," doplnila ho okamžitě Georgia.
"Jo Mar, tohle je můj famfrpálový mozek, Georgia," seznámil je.
"Přehání," usmála se skromně a podala jí ruku. Mar ji stiskla a úsměv opětovala.
"Tak panstvo, jdem na to!"
Trénink přinesl vše, co od něj Mar očekávala, snad i nová přátelství, rozhodně však nový pohled na spoustu lidí, se kterými se před tím ani nepozdravila. Měli za sebou celkem třikrát dvě hodiny famfrpálu, James je nutil docházet třikrát týdně. Mar to nevadilo, naopak u tohoto sportu si odpočala a nabrala ztracenou energii. James byl pro všechny jako taková velká baterka, i když mu mnohdy do smíchu nebylo, usmíval se a zlepšoval náladu lidem kolem sebe. Možná se pak přece jen cítil lépe. Sama sebe se ptala, jaktože to Lily nevidí. Jistě, byl trošku namyšlený, ale kdo by nebyl při poměrech, ve kterých žil. Připomínal jí takového malého prince. 

"Možná bych měla vyvěsit nějaký ten plakát ohledně té taneční skupiny," uvažovala Marry. Bylo to přesně týden od konkurzu do nebelvírského famfrpálového družstva. Seděla rozvalená v křesle u krbu a opět přemýšlela nad Vánočním plesem.
"Jo, jestli vám k tomu mám zpívat, musíme toho ještě hodně vymyslet, secvičit to a tak. Bude to fuška, ale my to zvládneme," přitakala Lily.
"Fajn, ale co tam mám napsat? Něco jako: umíte tančit, baví vás to, nečekejte, máte jedinečnou šanci zviditelnit se. Marry-Jane Johansonová chce sestavit taneční skupinu, na všechny druhy tance, standard, latina i hip hop..." Vyskočila na nohy a vehementně gestikulovala.
"Jo tos' vymyslela skvěle, ale nepsala bych tam to: 'umíte tančit', vždyť stačí, jestli budou jen trošku pohybově nadaní..."
"No tak tam napíšeme, že nebereme žádný polena a bude to fajn!" Marry kolem sebe rozhazovala rukama, takže na ně strhávala velkou pozornost. "Ne, ne, ne, já prostě nevím. Asi to nezvládnu, zajdu za Brumbálem a..." Davem ve společence se k nim protlačil James, ani se nepodíval na Lily, jen špitl:
"Zítra v deset máme první zápas a ještě dneska ve čtyři poslední trénink, nezapomeň na to."
"Jasně Jimi, už se těším, jak to Mrzimoru natřeme, chci vidět ten Julův hnusnej ksicht zkřivenej porážkou!" sykla Marry.
"Jo, my to zvládnem," usmál se James a rozcuchal Marry vlasy, ta na něj vrhla nevraživý pohled.
"No nic, mám ještě moc práce, tak se mějte." Na poslední slovo dal důraz. Mezi dívkami zavládlo na pár minut ticho, které se nakonec rozhodla přerušit Marry:
"Nic mi do toho není, ale co zase udělal tak strašnýho, že ti nestojí ani za pohled? Vždyť je docela... hm, spíš hodně hezkej," konstatovala.
"Jak kdybys to nevěděla, leze mi na nervy už šest a čtvrt roku."
"Jo, on ti leze na nervy a ty mu lezeš do hlavy," zamručela si spíš sama pro sebe.
"Cože?"
"Ale nic, jen by ses třeba mohla překonat a být na něj milejší, věř mi, že si to zaslouží," přesvědčovala ji.
"Mar, o tomhle se prostě bavit nebudeme, kazí mi to náladu," uzavřela rozhovor Lily, "kde je vlastně Remus?"
"No vidíš, úplně na to stejné jsem se chtěla zeptat já tebe, neviděla jsem ho předevčírem ani včera na vyučku. Dokonce nebyl ani s klukama," řekla Marry a svraštila čelo. Další střípek čehosi podivného, co se dělo kolem nich. Usmyslela si, že musí zjistit, o co jde. Když bude informovanější, lépe ochrání své blízké. Dopsala plakát a spokojeně ho připíchla na nástěnku.
"Mám to!" vzkřikla vítězně.
"No a co teď?" ptala se Lily. Marry mrkla na hodinky, pak hodila mluvný pohled na Lily.
"Chápu, máš trénink, užij si to, budu v knihovně."
"Tak jo, drž mi palce, v tomhle hnusu," pohodila hlavou k oknu, hustě pršelo, byla mlha, prostě počasí, že by ani psa nevyhnal, "se mi bude hrát určitě skvěle. Mimochodem, jaké je heslo do koupelny prefektů v pátým?"
"Marry, ale tam ty přece nesmíš," pokárala ji Lil pobaveně, "ale že seš to ty, heslo je: velká chyba," odmlčela se, "a prosím tě, ať tě tam nikdo nenajde."
"Jasný, mám hůlku a zabezpečovací kouzla umím taky," mávla rukou na pozdrav a chtěla projít portrétem, ten se v tu chvíli otevřel a dovnitř vpadli Sirius a Zabina, oba v mírně podnapilém stavu. 
"Siriusi," rozesmála se Zab, "půjdeme k tobě nahoru?" dotazovala se zrovna a padla mu kolem krku. Mar se ušklíbla, byla tak ubohá a Sirius na to určitě kývne. Lily se urchleně vydala do ložnice, tohle bylo něco, co slyšet ani vidět opravdu nepotřebovala. 
Sirius si s námahou sundal dívku z krku a otočil se k Marry. 
"Už týden mi slibuješ rozhovor," vytknul jí a udělal jeden váhavý krok vpřed, na to po něm Zab znovu vystartovala.
"Nech ji, máš tady snad mě, ne?!"
"Zabino, dej mi pokoj, chci s ní...škyt...mluvit," odstrčil ji od sebe, vzal Mar za ruku a poodešel stranou, "tak a teď mi řekni to svoje tajemství! Lilian ho zná co?"
"Hele, Siriusi, co kdybychom tenhle rozhovor nechali na později, až budeš schopnej vnímat?" vykrucovala se. Sirius ji k sobě přitáhnul a políbil, nikdo si toho asi nevšimnul.
"Pořád chceš jít pryč?" ptal se drze.
"Jo, James mě jinak zabije," odpověděla, šťouchla do něj a konečně se dostala ven na chodbu. Měla  pár minut časové rezervy, takže nikam nemusela spěchat. Pomalým krokem si vykračovala hradem, nikdy si nevšimla, že je tak zajímavý, tolik různých obrazů a někteří lidé na nich byli opravdu legrační. Pohodila hlavou a valsy se rozlétly do stran. Netušila, proč má tak dobrou náladu, cítila se tak lehká. Na jednom z posledních rohů potkala profesorku McGonagallovou. Když ji uviděla zatvářila se velmi podivně, jako by na sobě nechtěla dát vidět smutek. 
"Dobrý den," pozdravila ji zvesela. Profesorka se ani neusmála. "Děje se něco?" 
"Ale ne, kde že," mávla rukou, snažila se působit přátelsky? Určitě nebylo něco v pořádku.
"No dobrá, když mě omluvíte, mám terénink," řekla a chystala se k odchodu. 
"Ano, ano, zítra to bude s Mrzimorem, že? Přeji vám hodně úspěchů," vychrlila rychle, stiskla jí ruku a spěšně se odebrala opačným směrem, než měla namířelo Marry. Ta pokračovala přes pozemky ke hřišti, v hlavě měla zmatek. Co to všechno mělo znamenat? Proč se profesorka chovala tak divně?
"Marry, no konečně, už jsem se lekl, že nepřijdeš," usmál se na ni James. Všichni už čekali.
"Přece jsem vás nemohla nechat hrát samotný, vždyť byste to tu beze mě absolutně nezvládali," zašklebila se a začala se převlékat do dresu. Nakonec ho opatřila voděodolným kouzlem, které si přesně pro tyto případy nacvičila, vzala koště a spolu s ostatními vyrazila ven.
"Uf, to je hnus," nakrčila Georgia nos a nastavila ruku před sebe. Okamžitě ji zbombardovaly nemilosrdné kapky vody. 
"Ani psa by nevyhnali," podotknul René a jako první nasedl na koště.
"Přece si nenecháme počasím zkazit trénink," zavolal na ně James, který už byl také ve vzduchu. Jeho rozcuch nezplihl ani pod náporem deště.
Všichni se snažili, vždyť to byl poslední trénink před zápasem, který chtěli vyhrát. James se tvářil spokojeně, pokud chytí zlatonku, jako že bylo jasné, že ji chytí, protože pokud by ji nepolapil James Potter, tak kdo? Bylo jasné, že vyhrají. Mrzimor nebyl špatný, ale tým Nebelvíru byl vyhlášený, od druhého ročníku, kdy James začal hrát, tým vždy získal pohár. Do hradu odešli všichni společně. V týmu panovala bojovná nálada a všichni prohlašovali, jak to Mrzimoru natřou. Nebylo divu, že Mar dobrá nálada vydržela, přestože z ní kapala voda. Kouzlo totiž po půl hodině polevilo a ona začala moknout. Spoluhráči se od ní oddělili a ona pokračovala k prefektské kupelně. Už proběhla i čtvrtým patrem, když se proti ní opět zjevila profesorka McGonagallová.
"Co tu děláte, slečno Johansonová?" ptala se přísným hlasem. 
"Jdu za Lily do knihovny," plácla první, co ji napadlo. Profesorka stáhla rty, to bylo špatné znamení. Nevěřila jí, momentálně byly na hony vzdálené od knihovny a navíc Mar vypadala, jako by se sprchovala v oblečení. To ale stále nebylo nejhorší, každou chvíli se mohl objevit Filch a dát jí školní trest, protože mu po chodbách dělala loužičky. 
"Pojďte se mnou, slečno," vyzvala ji najednou. Netvářila se už tak přísně.
"Řeknete mi konečně, co se to tady děje?" zvýšila hlas Mar a nehla se ani o píď. Profesorka se na ni otočila s povzbudivým úsměvem. 
Usmála se? Doprdele, to bude něco fakt hroznýho! Já chci vědět, co se to tu děje, sakra. Může mi to někdo vysvětlit?! křičela v duchu, když klusala za svou kolejní. 
Táhne mě k ředitelovi, uvědomila si najednou. 
Tak jo, asi mám průser a to pořádnej. To nebude jen kvůli mýmu mokrýmu hábitu. 
Začínala se bát. Jestli jdou k řediteli, tak se něco určitě stalo nebo možná zjistil něco o jejím otci a chce jí to řict. Než stačila zvážit všechny možnosti, už seděla na židli přímo naproti Albusi Brumbálovi. 
"Slečno," začal z těžka a nabídnul jí několik cucavých bonbonů, "je na mně, abych vám sdělil neradostnou zprávu. Vaši rodiče byli zabiti dnes v brzkých ranních hodinách ve svém domě." Mar vytřeštila oči a otevřela pusu, párkrát ji otevřela naprázdno. Pak se ale zasmála.
"To má být nějaký vtipný šot do rádia, pane řediteli? Vždyť byl jejich dům chráněn nejúčinnějšími kouzly..." Ředitel ani profesorka McGonagallová se neusmáli, naopak, jejich výraz byl až příliš tvrdý. "To jako vážně?" hlesla a do oči se jí začaly řinout slzy. Oba pedagogové na ni jen lítostivě hleděli. 
Mar nevěděla, co má dělat, uvnitř se cítila rozlámaná na milion kousků a zlý hlásek v ní stále dokola vykřikoval: jsou mrtví, jsou mrtví! Chtěla řvát, ale to před nimi nemohla, Brumbál jako by jí četl myšlenky.
"Klidně křičte, slečno, lépe to vyplavuje vztek i napětí." Mar zavrtěla hlavou a rychlým krokem zamířila pryč.
"Myslíš, že to zvládne, Albusi, neměla bych..."
"Ne, Minervo, z tohohle se musí dostat sama. Je silná, jen se bojím aby jí to..."
"Myslíte?" zděsila se. "Ne, to by přece neudělala, vždyť to on jí zabil rodiče!"
"Nevím, Minervo, nevím, byla vždycky soběstačná, nechtěla být na nikom závislá a bojím se, že jestli ten problím začne řešit sama, špatně to skončí," pravil zasmušile ředitel a strčil si do úst mentolku. 

Marry běžela chodbami a slzy jí stékaly po tváři, měla chuť vyřvat se ze vší té bolesti, kterou nemohla unést. Už jen vědomí té strašné skutečnosti ji tížilo natolik, že nemohla dál. Nemohla se nadechnout, nemohla běžet a přesto pokračovala. Neměla tušení, kam běží, ale nakonec se dostala přesně tam, kam tak radostně běžela před půl hodinou. Vpadla do koupelny a dveře za sebou řádně zapečetila. Pak se bezmocně svezla k podlaze, už nemohla ani brečet, pouze fňukala. Připadala si jako raněné zvíře v ohradě, nebylo pro ni úniku. Viděla pro sebe jen jedinou cestu. Pomstí rodiče, pomstí všechny. Vstala a rukou třískla do zrcadla, rozbilo se a pořezalo ji. Nehleděla na to, byla rozzuřená. Otevřela pusu a vydala jeden dlouhý hlasitý výkřik, pak utichla a umya si obličej. Vůbec nebyla hezká, z jejího krásného napůl dětského obličeje nezbylo nic. Oči měla zarudlé a orámované rozteklou černí, tváře poškrábané ani si neuvědomila, že si nehty zaryhla hluboko do kůže. Pustila na ránu studenou vodu a znovu si prohlédla svůj obličej. Bude zlá, bude tak hrozná, že se jí všichni budou bát, všichni včetně NĚJ, jejího otce. Opustil ji, opustil její matku, vykašlal se na ně a určitě se někde válel se spoustou jiných. Zaťala pěsti. Bude litovat, bude litovat, že se kdy narodil a že kdy poznal svou dceru. Bude teatrální, už teď to měla vymyšlené. Hnusila se sama sobě kvůli věcem, na které myslela, jenže nebylo cesty zpět. Utrhla kus košile a zavázala si ruku. Pak odběhla na ošetřovnu.
"Propána slečno, co jste to vyváděla?" zděsila se madam Pomfiová. Mar neopověděla, koukala před sebe na stěnu, její mysl tam promítala dokonalý plán. Madame jí přiložila ruku na čelo.
"Myslím, že budete v pořádku," konstatovala po tom, co zacelila ránu a upravila škrábance na obličeji.
"Děkuji," řekla chladně, až jí samotné z toho přejel mráz po zádech. Madame ji nejistě pozorovala, dokud nezašla za roh. Dnes již potřetí prošla chodbou k prefektské koupelně. Napustila si plnou vanu a ponořila se do horké vody se spoustou bublinek. Znovu a znovu si procházela svůj plán a poopravovala malé trhlinky. Samotnou jí děsilo, jak strášná bude muset být, aby uskutečnila tenhle plán. Bude obelhávat přátele, intrikařit. Přátelé... když k nim nebude upřímná, může stále mluvit o 
přátelích? Ponořila hlavu do vody a zkoušela, jak dlouho tam vydrží. Byl to zvláštní pocit, cítit, jak se plíce stahují a bojují o každou molekulu vzduchu v bolestné křeči. Nakonec se vynořila a zhluboka se nadechla. Usušila se, oblékla a šla do nebelvírské věže. Poznají to, její přátelé určitě poznají, že se něco stalo. 
Delší hnědé vlasy se jí vlnily okolo krku a ramen až do půlky zad a z její chůze dělaly chůzi neobyčejnou. Oči jí blýskaly, ale ne tak jako před tím, vypadaly zle. Než vstoupila portrétem dovnitř, nasadila hraný úsměv. 
Lidmi se to tam jen hemžilo, nejvíc se jich shluklo kolem středu místnosti, kde Sirius a James zase tropili nějaké napravosti. Lily seděla v koutě a nespokojeně to sledovala. Vůbec se nezměnili, připadala si jako přidaná do nějakého veselého obrazu. Jako černá šmouha na barevném podkladu. Se sebezapřením mávla na svou nejlepší kamarádku, až tak se jí odcizila? Ne potřebuje ji, potřebuje někoho tak hodného, mírumilovného jako protipól. To Lily ji bude držet nad vodou. Usmála se.
"Ahoj, to ses teda čvachtala pěkně dlouho," prohlásila a napsala další řádek na kus pergamenu. 
"Jo no, nějak jsem tam usla, byla jsem unavená," broukla a hraně zívla. 
"Měla bys jít spát," doporučila Lily, "musíš nabrat síly... před zápasem." Zápas, famfrpál, skvěle. Jak mohla v tomhle stavu hrát? Její oblíbená hra se jí začala zajídat. Zkřivila obličej do podivného patvaru, Lil si toho naštěstí nevšimla. 
"Dobře, tak dobrou, Lily," hlesla a odšourala se do ložnice. Ležela tam jen tak asi dvě hodiny, než Lilian přišla. Aby se vyhla zbytečným dotazům, dělala, že spí. Celou noc však oko nezamhouřila, ne že by nebyla unavená, ale nebyla schopná přestat přemýšlet. Kolem šesté hodiny ranní se začalo rozednívat. Za pár hodin bude na hřišti...hm... asi to nezvládne, možná by se měla omluvit a svést to na začínající chřipku. Ne, to rozhodně neudělá, není srab. Famfrpál... připomínal jí to šťastnější období. Rodiče. Nechtěla na ně myslet, nesměla, protože jí to přespříliš ubližovalo. 
Sedm hodin ráno, už by mohla vstát, ve Velké síni sice nebude moc lidí, ale nebude to vypadat tak nezvykle a hloupě, jako kdyby tam šla v šest. Tiše, tak aby nevzbudila spící Lily, se oblékla. Než odešla věnovala ještě jeden pohled kamarádce, vypadala jako anděl. Tak nevinně, přála by si být jako ona, její život byl perfektní ve srovnání s tím, co musela žít Marry. 
Nemýlila se, ve Velké síni opravdu sedělo pár ranních ptáčat a všichni pojídali svou snidani, někteří u toho ještě stačili číst čerstvé vydání Věštce. 
Další neobjasnitelná vražda mudlů v Dundee.
Mar si odfrkla. Jak jinak, na oko neobjasnitelná záhada, všichni totiž věděli, o co tu šlo. Naložila si na talíř spoustu vajíček se slaninou, přidala několik rajčat, papriku a okurek, popadla celozrnné pečivo a když vše mistrovsky vyrovnala před sebe, pustila se do jídla. Vypadalo skvěle, jenže v její puse se vše měnilo v bahno. Byla si jistá, že jídlo není horší, to její hlava. Byla zkažená a napůl otupělá. Snažila se nic necítit. 

Hodinu před zápasem už seděla převlečená v šatně a koukala na obrázky strategie. Znala každý krůček, nepotřebovala si už nic opakovat. Ono opakování pro ni ale bylo šancí zaměstnat mozek natolik, aby vytěsnil bolest. Neměla by být sama, uvědomila si po další půl hodině. Když nebude sama, někdo určitě odvede její pozornost. Problém byl, že už jen z představy nějakého davu okolo ní se jí dělalo nevolno. Nevydržela by ten nátlak. Co to s ní bylo? Milovala večírky, milovala lidi okolo sebe, být středem pozornosti, předvádět se... Teď už ji nic z toho nelákalo. 
Zbytek družstva se dostavil společně. Dokonce tu bylo víc lidí, než bylo potřeba. Darina se právě plazila po jejím kamarádovi. Bylo to tak odporné, protivné, provokovalo jí to. Počkat, něco nebylo v pořádku. James se nebrání? Kluci, zakroutila hlavou a odvrátila pohled. Čtvrt hodiny do zápasu a ta husa stále znečišťovala vzduch. 
"Jamei, dej mi ještě jednu pusinku," zaprosila a znovu se mu vrhla okolo krku. Marry se vehementně snažila nic neslyšet, jenže vysoké výkřiky ignorovat nemohla.
"Dobře, ale už poslední," zněla odpověď. Mar se zatvářila skoro bolestně a zacpala si uši.
"Copak Johansonová, něco ti nevoní?" 
"Jo, jaks' to jen uhodla?" protáhla ironicky.
"Tak si zvykej, takhle to bude už napořád, že?" domáhala se Jamesova svědectví. Přikývnul, pak přešel k tabuli a pustil se do vysvětlovnání. Dar si sedla hned vedle Marry.
"Takže nezapomeň tuhle novinku sdělit i té své mudlovské kamarádce."
"Tu to zajímat nebude," odvětila ledově a koukala na záda týmového brankáře Renného.
"Jen aby, James je můj a vy... nepovedené smažky..." Tak dost, tohle už přehnala. V Marry vzkypěla veškerá zlost a pomyslela jen na jediné slovo - Reducto. Darin odletěla pár metrů dozadu a narazila do skříněk. 
"Pokračuj, Jamesi," vyzvala ho a schovala hůlku. 
"Jsi normální?" vyjel na ni. Vyjeveně na něho zazírala. "Tohle už nikdy, nikdy nedělej!" křiknul a rozběhl se k jejímu nepříteli. 
Co se to s ním stalo? ptala se sama sebe v duchu. 
Darin se zvedla a zamžourala na všechny okolo. 
"Moje hlava," hlesla. Mar se ušklíbla. 
Komediantka. Mrcha. Ubožačka, titulovala Dar.
"Tak jo, zápas za chvíli začne," pravila Mar a zvedla se, "pokud máš zájem hrát divadlo, promluv si o tom s Brumbálem, ten má s debilama velkou trpělivost." Prokráčela kolem své spolubydlící a rozrazila dveře šaten. 
Barvy, to bylo to první, co uviděla. Následně na její mozek dopadla valká tíha. Možná bylo dobře, že už famfrpál nepatří mezi věci, na kterých jí záleží. Odehraje zápas, nic víc se po ní nechce.
Zápas začal a ona držela camrál, řítila se dopředu. Jen ať se jí někdo pokusí zastavit. Asi dvacet metrů před ní se do její dráhy postavil odrážeč Mrzimoru.
Uhni, křičela v duchu. Z prava jí nalétla posila. Mary nepřihrála, ale zrychlila. Ještě pět metrů, odrážeč byl stále na stejném místě. Myslí si snad, že zpomalí? To sotva. Mírně upravila dráhu letu a dotyčného hrubě skopla z koštěte. Tribuny zaúpěly, když dopadl na zem. Mar vstřelila branku, ovšem nebylo to nic plané, protože Mrzimor proměnil trestné střílení za odrovnaného odrážeče. Jediné, co Mar v tu chvíli zajímalo byl Julian. Už se netvářil tak sebejistě. 
Jak ještě dlouho?! mluvila k sobě. Už ji to unavovalo, necítila nic z toho, co cítila pokaždé před tím. Nadšení ze hry, radost nad každou proměněnou střelou. Nic. Už snad po sté letěla proti nepřítelovým obručím, střelila a dalších deset bodů bylo doma.
"James Potter se vrhá střemhlav dolů, co to asi znamená, dámy a pánové, že by zlatá?!" ozýval se hlas komentátora. Zastavila se a v rychlosti našla Jamese, už měl nataženou ruku, jenže cosi se k němu z boku rychle blížilo. Tmavý meteor? Julian... došlo jí během několika vteřin. Co to? Nemohla ho nechat dodělat započatou akci, řítil se proti Jamesovi a ten vůbec neměl o hrozbě ponětí. Vystřelila v před, letěla tak rychle jako nikdy, Juliana ovšem netrefila tak, jako chtěla. Nesvezl se k zemi, jen změnil dráhu. 
Ne!!! NE!!! zakřičel hlas v její hlavě. Bylo pozdě, Julian narazil do jedné z tribun. Studenti propukli v nesouhlasné bručení, to už ale Dvanácterák držel tu zlatou potvůrku v ruce. 
"Dámy a pánové, zápas končí vítězstvím Nebelvíru," oznamoval komentátor, "nebyla to čistá hra... vlastně to nebyla vůbec taková hra, na jakou jsme u Nebelvíru zvyklí." Jeho hlas zněl nespokojeně. To jí bylo jedno, všechno jí bylo jedno. Sesedla z koštěte a vběhla do šatny. Servala ze sebe dres a zuřivě jím praštila o zem. Co se to dělo? Proč je agresivní? Zhluboka se nadechla a opřela hlavu o zeď. 
"Co to bylo?" Otočila se. Naproti ná stál James za ruku ho držela Darina a oba měli vyčítavý pohled.
"Zachraňovala jsem ti krk," odsekla a přehodila přes sebe školní plášť.
"Ještě jednou něco takovýho uděláš a letíš!"
"Ty mi budeš vyhrožovat, Jamesi Pottere? Dobře si to rozmysli!" štěkla po něm a ruce si dala v bok. Zle se usmál.
"Ne, to bylo pouze upozornění, najít za tebe náhradu by nebyl problém." Tohle nebude poslouchat, vrhla po něm nepěkný pohled a ještě mnohem méně pěkné gesto a urychleně se vydala směr hrad. 
V ložnici si oblékla čisté oblečení, posadila se na parapet a koukala na opačnou stranu pozemků, než na kterých bylo hřiště. Slzy na sebe nenechaly dlouho čekat. Nechápala je. Nechápala sebe, své chování. A teď se z ní má stát přecitlivělá fňukna? To tedy ne. Přešla ke koupelně a hlavu střčila pod studenou sprchu. 
Mysli! Racionálně uvažuj, žádné city. Dnes jsi se nechala unést, to už se ti nikdy nesmí stát, mluvila k sobě.  

Do ložnice po nějaké době zenadání vpadla Lily, pravděpodobně si myslela, že tu nikdo nebude. Zavřela dveře, opřela o ně hlavu a hlasitě vzlykla.
"Lily?" oslovila ji nejistě. Škubla sebou a urychleně utřela slzy. "Co se děje?" Kamarádka zarytě mlčela. Marry trpělivě seděla a vyčkávala.
"Co si o sobě vlastně myslí?!" vyprskla najednou zrzka. "Nechápej mě špatně..."
"Zatím tě nechápu vůbec," přerušila ji Mar.
"Víš, mě by to nevadilo, kdyby se předtím tak nesnažil. Co tím sledoval? Zamotá mi hlavu, už začínám přemýšlet, že bych třeba... a pak ho vidím jak tam olizuje tu nechutnou krávu a slintá u toho jako prase!"  Marry vyprskla smíchy, už měla představu, o kom se mluví. Lily se na ni ublíženě podívala.
"Fajn," hlesla a zavřela se v koupelně. 
"Lily, ne... Lily, počkej, já jsem se nesmála tobě," vyhrkla rychle a upalovala ke koupelnovým dveřím, "dostala mě ta hláška s krávou a prasetem... mám moc živou fantazii."
"Je to trapný, co?" špitla, nedokázala ovšem zadržet slzy.
"Ne, Lily, opravdu to není trapný, je to normální a celkem očekavatelné," řekla Mar, "tak co, půjdeš ven, můžem se společně opít."
"Tak jo," souhlasila zrzka a vylezla. "Ještě něco." Došla ke dveřím a zapečetila je snad všemi kouzly, na která si vzpomněla. "Ať si ty dvě krávy spí, kde chtěj!"
"Správně," podpořila ji Marry a z kufru vytáhla tři různé flašky. "Tohle je kámoš Jack," ukázala na whisky, "tohle je Ben," ukázala na další, "a ohnivou znáš."
"Fajn," hlesla prefektka a vyčarovala dvě skleničky. 

***

Seděly opřené o postel a koukaly před sebe. Marry se posilnila další skleničkou, aby dokázala své kamarádce konečně říct pravdu.
"Lil?"
"No," ozvalo se vedle ní.
"Musím ti něco říct," začala mírně opile.
"Ježiši," vypískla Lily, "to bude něco strašnýho." Mar se neusmála, jen jí podala obálku z ručního papíru.
"Z ministerstva, poslali mi krásný dopis," zašklebila se. Lily ho přečetla během minutky, několikrát přešla pohledem z něj na Marry a nakonec se jí vrhla kolem krku.
"Mě je to tak líto, Mar, neměla jsem tušení..."
"Ani jsi nemohla, nechtěla jsem, aby to někdo věděl."
"Co budeš dělat?"
"Nevím," zalhlala a po tváři jí opět steklo pár slz.
"Ják ti můžu pomoct?" zajímala se. Lily by udělala cokoli, aby Marry ulehčila od trápení. Neměla ovšem tušení jak. Samotné jí bylo k pláči a teď by plakala i kvůli rodičům své nejlepší kamarádky. Proč se tohle všechno muselo stát? Svět je tak nespravedlivý!
"Zůstaň taková, jaká jsi," usmála se skrz slzy Marry a kamarádku znovu objala, "Tak a jdem do hajan." Obě přelezly na postel, o kterou se opíraly a usnuly, jako špalek.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Přečetl/a jsem kapitolku

klik, ano

Komentáře

1 Leenikk | Web | 29. února 2008 v 21:18 | Reagovat

Moc ráda spřátelím!A dík za koment!Už se vrhám na tvoje povídky a jdu si je přečíst!!Už se těším

2 lonka | 29. února 2008 v 21:49 | Reagovat

smůtnáá ale moooc hezka kapitolka :-)

3 wrath | Web | 1. března 2008 v 0:26 | Reagovat

Tak to jsem zvědavá, co Marry zase vymyslela :-D Pěkná kapča :-) ale ten konec :-( co je to za zvyk, vždycky v nejlepšim skončit?!

4 Lia | 1. března 2008 v 12:22 | Reagovat

hrozneee...to akoze teraz bude na strane s Voldemortom??A s Luciusom??!!BLEEEEEE

5 Tracy | Web | 1. března 2008 v 15:36 | Reagovat

Nechte se překvapit, je to přece jen nevypočitatelná Marry, ale blee to rozhodně nebude, nemám ráda smutný konce...

6 envy | Web | 1. března 2008 v 17:47 | Reagovat

Nj počítač už máš spravený :).A dala jsik tomu pěknou písničku tu mám ráda. Ale tys to napsalal škaredě!!! Mohla ses v tomkrásně vyžít a takhle jsem neuronila ani slzičku!:)A ať to s tím Luciuskem pořádně rozjede!!! :) už se těšáčkuju

7 Leenikk | Web | 1. března 2008 v 20:58 | Reagovat

Nesouhlasím, že si to napsala škaredě, je sice pravda, že to mohlo bát lepší, ale škaredé ani za nic!!!!

Mě se to líbiloa jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama