Známý neznámý

4. dubna 2008 v 19:13 | Tracy |  Jednorázové povídky
Takže, moje drahá sestřička měla ve škole Literární noc(spala se svými spolužáky a spolužačkami ve škole) a tak mě poprosila, abych jí napsala detektivku. Nečekejte žádný krváky, to já moc psát neumím. No docela se mi to líbí, tak jsem zvědavá, co mi na to řeknete vy.

Seděla jsem uprostřed bílé místnosti, v rohu stál jediný kus nábytku, má postel. Ruce jsem měla spoutané jakousi vestou. Můj pokoj, dalo-li se to tak nazvat, byl celý vypolstrován bílými polštáři. Už víte, kde byl můj nový domov? Ano, tohle skvělé bydlení mi zařídil můj zeť. "Vždyť on mě má skutečně rád!" Moje dcera udělala naprosto všechno, co mu na očích uviděla, chovala se jako nějaká domácí slepice. Kam dala svou hrdost?
Z mého tehdy každodenního rozjímání mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Hm, snídaně nebo oběd? Sama jsem nevěděla, už jsem si myslela, že se tam zblázním, úplně a dočista. Ale né, přišla mi návštěva, otočila jsem se ke dveřím. toho pána jsem před tím v životě neviděla. "Pošlete ho pryč, neznám ho a nemám náladu se s někým bavit," štěkla jsem na ošetřovatele, hlas jsem sice moc neovládala, přesto zněl rázně.
"Paní Hanzelbauerová, jsem.." začal příchozí, mne ale udivilo, že mi tady konečně, za celou tu dobu někdo řekl jménem. "Paní Hanzelbauerová, mé jméno je David Searcher, jsem vrchní komisař."
"Anne Hanzelbauerová, to je- moje jméno!" usmála jsem se na něj, zdálo se, že nikdo nic nepochopil, tak jsem se rozhodla pokračovat. "Jsem ráda, že vás poznávám, ráda bych vám podala ruku, ale jak vidíte, nemůžu," všichni na mě koukali, no ano, jako na blázna.
"Paní Hanzelbauerová, jsem tu kvůli případu vašeho muže, znova jsme ho otevřeli," sdělil mi, jakoby se nechumelilo. A já si bývala přála, abych o Hanzovi už nikdy neslyšela, snažila jsem se zapomenout. Tahle rána už byla dost stará, ale ještě pořád bolela, hodně bolela.
"Já se o tom ale nechci bavit, vy to nechápete, vy vůbec nic nechápete!" rozkřičela jsem se na něj. Možná se tehdy lekl, protože udělal krok zpět, teď mi to přijde nad míru legrační. V to do místnosti vletěl druhý muž, byl pohublý a o takových deset let mladší než první.
"Nazdárek šéfe, tak jsem to zařídil!" chlubil se s vítězoslavným výrazem ve tváři. já jsem déle neotálela.
"Co zařídil,"vyhrkla jsem. Oba na mě upřeli pohledy svých očí.
"Vaše propuštění, nemáme totiž pocit, že jste blázen," já na ně oba zírala. Ale byla jsem šťastná, konečně jsem se od tam mohla dostat.
Přinesli mi mé oblečení, v němž jsem přišla přibližně před pěti lety. Bylo to velmi zvláštní, spolu s komisařem a jeho asistentem jsem zamířila k východu. Byla jsem tehdy ještě poměrně mladá, něco kolem padesáti, vypadala jsem však na víc. Vyšli jsme před budovu, do očí se mně zaryly teplé letní sluneční paprsky. Chvíli jsem jen stála a mžourala. Komisař po mně něco chtěl a tak jsem zamířila v policejním autě s nimi na policejní vyšetřovnu.
Později se ukázalo, že mi jen chtěl ukázat stávající důkazy a pár věcí chtěl vědět i ode mě. Nevěděla jsem bohužel ani jednu, jak taky, po pěti letech v blázinci. Zavezli mě až před můj nádherný starý dům porostlý břečťanem. Museli mi platit zahradníka, co jsem tu nebyla, trávník byl posekaný a záhony vypleté, přesně jako když jsem odjížděla.
V domě bylo taky uklizeno, ani smítko prachu. Poslala jsem je všechny pryč, chtěla jsem si domu užít. Pořád mě ale vrtala hlavou jedna věc. Komisař se mě ptal na nějakou Margaret Parkerovou a na jejího syna, myslím, že se jmenoval Joseph. Ta lidi jsem neznala.
Hned ráno jsem se vypravila na komisařství, aby se o nich dozvěděla víc. Komisař mě s úsměvem přivítal a nabídl mi čaj, také mi polichotil, jak mi to sluší, nepopírám, že jsem to ráda slyšela.
"Vzpomněla jste si na něco?" zeptal se mě a pokynul na židli, abych se posadila.
"Včera jste mluvil o Margaret a Josephu Parkerových, neznám je, co jsou zač?" přešla jsem rovnou k jádru věci. Komisař se přestal usmívat. Uhýbal mi pohledem. Pojala jsem podezření.
"No, on vám to nikdo neřekl, byla to milenka vašeho manžela," hlesl schovaný za stolem. To byl pro mě šok, myslela jsem si, že si za mě utahuje. Taky jsem se ho na to zeptala, když mi však znova zopakoval stejnou odpověď, musela jsem tomu uvěřit. Že se vždy ty horší věci na lidi dozvíte až po jejích smrti.
"Nashledanou," rozloučila jsem se a ubírala se k odchodu. Komisař na mě však houkl:
"Počkejte, co jdete dělat?"
"Vařit oběd, přečíst pár knih, ještě přesně nevím," opáčila jsem neurčitě a spěšně jsem se vytratila. Ve skutečnosti jsem však měla namířeno na úřad, doufala jsem, že mi tam zbylo ještě pár mých dobrých přátel. Chtěla jsem zjistit, kdy bydlí Margaret. Na vrátnici byl můj starý přítel Ronald.
"Anne? Jsi to vážně ty? Je to už dlouho," konstatoval. Byla jsem ráda, že mě poznal.
"Ronalde, vypadáš líp než před tím," usmála jsem se na něj. Pak jsme prohodili pár slov o jeho rodině a já pokračovala dál. V archívu jsem narazila na Emili, bývaly jsme nejlepší kamarádky.
"Anne Hausbauerová, vypadáš skvěle, nechtěli mi říct, kde si byla, ale určitě ses tam měla skvěle, podle toho jak vypadáš," zalichotila mi Emili. Trpce jsem se usmála, pak jsem jí ale sdělila, co od ní budu potřebovat, podezřívavě se na mě zahleděla. Nakonec si mi jí podařilo přesvědčit, dalo to práci, ale ta přinesla ovoce.
"Margaret Parkerová se svým synem bydlí na 53.," oznámila mi. "Na co to vlastně potřebuješ?" zajímala se. Musela jsem zalhat.
"Poznala jsem jí, když jsem byla pryč, moc pro mě udělal," řekla jsem to tak přesvědčivě. že jsem tomu málem taky uvěřila. "Měj se Em," rozloučila jsem se.
procházkou jsem se vydala na 53., došla jsem k malebnému domku s malou předzahrádkou. Přestávala jsem se divit, že se tu Henrymu tak líbilo. Pokud byl pokaždé, když měl pracovní schůzku, tady, byl tu jako doma. Zazvonila jsem, v zápětí mi dveře otevřela zrzavá hubená žena. Byla velmi krásná, ale jen o pár let starší než moje dcera.
"Co pro vás mohu udělat?" zeptala se medovým hlasem.
"Znala jste Henryho Hanzelbauera?" vyhrkla jsem rychle. Vyvalila na mě oči.
"A kdo jste?" Na tohle jsem před tím nepomyslela, v mém plánu byla trhlina. Nemohla jsem jí říct, že jsem jeho žena. Ke dveřím přiběhl malý klouček. Já měla pocit, že má Henryho oči.
"Mamí, ta paní se ptá na strejdu Henryho?" vypískl a chytil se mámy za sukni.
"Pozdrav Josephe," nařídila mu, sklopil oči a jen něco nesrozumitelného zamumlal ke špičkám svých bot. Pak ale začal znova:
"Mami, jestli chce," začal, matka mu však zacpala pusu, takže už bylo slyšet jen huhlání.
"To mi stačí," otočila jsem se na podpatku a odešla. Margaret za mnou bouchla dveřmi. Šla jsem domů, vyřídila jsem, co jsem chtěla. Přemýšlela jsem, proč mu zacpala pusu, pořád jsem si v hlavě přehrávala tu scénu. nemohla jsem se další dva dny na nic pořádně soustředit. O pár dní později mě v noci probudilo vrzání schodů. Opravdu jsem se začínala bát, popadla jsem svícen a vyšla na chodbičku. Nikoho jsem neviděla. Přešla jsem ke schodům, nikdo tam nebyl, rozhodla jsem se jít dolů. Srdce mi bušilo až v krku. Vstrčila jsem hlavu do předsíně, těsně kolem ní mi přeletěla kulka, trefila ozdobnou vázu na polici. Spadla jsem na schody, střelec udělal dva kroky ke mně, přestala jsem dýchat, naštěstí tam nestál tak dlouho. Myslel si, že mě zabil. Udělala jsem však zásadní chybu, nevšimla jsem si jeho obličeje.
Další den jsem to šla ohlásit na policii. Pan komisař se velmi divil. Nabídl mi ochranku, tu jsem samozřejmě odmítla, bránilo by mi to v mém soukromém vyšetřování. Cestou domů jsem se ještě stavila v samoobsluze pro něco k snědku. Odpoledne jsem se rozhodla jít do té staré vili, kde zabili Henryho. Stála jsem v pokoji s tím stejným rozbitým oknem jako před lety. Hned u dveří, kterými jsem vešla, stál barokní stolek a na něm drahá porcelánová váza. Na koberci pod stolkem byla skvrna, červená skvrna, ale krev to dozajista nebyla. Vypadalo to jako lak na nehty. A on to nakonec lak opravdu byl, v popelníku byly dva nedokouřené doutníky.
Spokojená jsem odešla domů, měla jsem stopu, červený lak na koberci.
Usnula jsem v křesle u rádia. Celý den mě velmi zmohl. Ráno jsem byla příšerně rozlámaná, rozhodla jsem se, že zajdu k paní Pranzové, měla soukromou masérnu. Přecházela jsem přes ulici, když se proti mně vyřítilo černé auto, uskočila jsem. Nic se mi nestalo, ve dvou dnech dva pokusy o vraždu, co se to tady sakryš děje. Stačila jsem si zapamatovat značku a tak jsem místo na masáž vyrazila na policii. Komisař na mě hleděl jak na Boží umučení. Pomohl mi vypátrat, komu patří auto.
"Auto patří," vyvalil oči," vypadá to na vaši dceru paní Hanzelbauerová. Lépe řečeno na auto vašeho zetě." oznámil mi. Nechtěla jsem tomu věřit, věděla jsem, že mě moc nemusí, já jeho taky ne, teda aspoň tehdy ne.
.......
"Babi a co tatínek udělal?" zeptala se Adélka, vnučka paní Hnzelbauerové.
"No, před lety jsme se neměli moc rádi, ale pak tvůj tatínek udělal něco, čím mě přesvědčil, že patří do rodiny," odvětila. "K tomu se ale ještě dostaneme," řekla a pokračovala ve vyprávění.
........
Domů mě doprovázel jakýsi mladík. Připadala jsem si ale bezpečněji. Jakmile mě zavedl domů zmizel, nevadilo mi to, stejně by mi jen překážel.
To jsem ale ještě nevěděla, co mě potká večer. Kdosi zazvonil, šla jsem otevřít. Stáli tam všichni, Elizabeth, tvoje máma s tvým tátou a tvůj tehdy asi dvouletá bráška.
"Ahoj mami," začala opatrně Elisa.
"Elizabeth, co tady děláte?" nechápala jsem.
"Přijeli jsme se na tebe podívat, moc ti to sluší," usmála se povzbudivě. "Ukradli nám auto!" řekla nakonec. Konečně jsem všechno pochopila. Byla jsem ráda, že to dopadlo takhle. Pustila jsem je dovnitř a pustila se do vaření večeře. Elizabeth šla uložit tvého brášku, když v tom někdo zase pronikl dovnitř do domu. André se nabídl, že tam půjde. nechtěla jsem ho nechat samotného. V předsíni stál zase ten stejný muž v černém a mířil na něj pistolí. Mě si naštěstí nevšiml, tak jsem rychle oběhla předsíň a stanula naproti Andrému za zády zloděje. Vzala jsem mísu, která mi zrovna padla pod ruku a rozbila mu ji o hlavu. Klesl k zemi. André ho svázal a já zavolala policii. Pak jsem se vrátila, chtěla jsem mu sundat masku, podívat se kdo to je. V předsíni už byla i tvá máma a bráška. Ten hluk nemohli neslyšet. Policie přijela dřív, než jsem mu stačila masku sundat. Odvezli ho na policii, já jela s nimi, ostatní jsem nechala doma.
"Dobře, že jste zachovala chladnou hlavu Anne," pochválil mě komisař. Pokynul směrem k muži v černém. Konečně jsem držela v ruce kus masky a pomalu jsem ji stahovala dolů. Z úst se mi vydral hlasitý výkřik.
"Henry? Ty jsi živý?" zajíkala jsem se, chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku, ale komisař mě strhl zpátky.
"Nevíme jistě, jestli je to on, myslíte, že by se vás snažil zabít a kdo je potom v tom hrobě?" přemýšlel jako o překot pan Searcher. Nakonec se rozhodl, samozřejmě po mém souhlasu, že vykopeme hrob. Henry zatím zůstal v policejní cele.
Po vykopání jsme opravdu zjistili, že jsme někoho pohřbili, někoho kdo opravdu vypadal jako Henry. Byli si oba tak strašně podobní. Tak si nechal pan vrchní komisař zavolat paní Parkerovou. Ta nám prozradila to sladké tajemství.
"Henry měl jednovaječné dvojče. Jsou nebo spíš byli si hrozně podobní," řekla prostě.
"No a jak vy o tom víte?" zeptal se komisař, Margaret poznala, že se prořekla. Nikdo nemusel moc naléhat a pravda byla venku. Já jsem to ještě podpořila barvou laku na nehty, stejný totiž měla i paní Parketová.
"Henry nechtěl zůstat s touhle důrou," ukázala na mě, "chtěl žít se mnou a mým synem, proto jsem naplánovali tu vraždu."
"Jak se vám ho ale podařilo nalákat do té vily?" ptal se komisař. Margaret protočila oči.
"Henryho bratr miloval peníze, pod záminkou velmi výhodného obchodu," prohlásila.
"A proto tam byly dva nedokouřené doutníky, i Henryho bratr měl rád kvalitu," usmála jsem se. Henryho s Margaret nakonec zavřeli na třicet let za vraždu a Josefa vychovala tvoje máma jako svého syna.
......
"Tuším, že je teď někde v Americe," svraštila čelo paní Hnzelbauerová, nyní už dlouholetá babička a skvělá vyprávěčka pohádek. Její desetiletá vnučka Adéla ležela pod přikrývkou a pozorně poslouchala babiččina slova.
"To je konec a ty měj krásné sny a pěkně se vyspi," rozloučila se líbla ji na tvář a vyšla z pokoje.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cattgirl | E-mail | Web | 4. dubna 2008 v 22:34 | Reagovat

To bylo krásný!:o)

Sama bych tohle nikdy nenapsala:o)

2 Envy | Web | 7. dubna 2008 v 16:17 | Reagovat

no já už jsem ti asi všechno řekla ale ještě jednou je to super!!! XD

3 Nel-ly | Web | 6. dubna 2010 v 17:35 | Reagovat

suprová povídka... píšeš vážně skvěle, hezky se ti prolíná děj s dialogama a vůbec... je to poutavý, určitě se vrhnu na nějakou tvoji FF kapitolovku

4 Ajvi | E-mail | Web | 1. června 2010 v 15:10 | Reagovat

Uuh, na něco podobného jsem zatím na netu nenarazila - a to je škoda. Moc se mi to líbilo:-)

5 Janet | E-mail | 15. října 2011 v 20:07 | Reagovat

Škoda, že je takovýhle povídek na netu strašně málo. Možná, že jsem jen pořádně nehledala. Mám-li být upřímná nehledala jsem vůbec, ale i tak dost pochybuju o tom, že bych jich našla hromadu. Četla jsem většinu povídek, kdy každý psal o něčem nadpřirozeném, nereálném a přitom je realita tak krásná. A to Tvoje povídka rozhodně je. Prostě je to příběh ze života, který je moc dobře popsaný. Myslím, že je dobře, že tady nejsou žádné krvavé scény, protože bych řekla, že tady u té povídky by to akorát zbytečně kazilo dojem. Nemám ráda, když jsou povídky psané formou deníku. Řekla bych, že vyprávění je mnohem lepší způsob, jak někomu něco sdělit, což se to tady v té povídce určitě povedlo. Krásně popsaná realita, až mi na tom přijde cosi nereálného.  
Momentálně mě ani nenapadá nic negativního, co se týče tvé povídky. I když jedna negativní věc by se určitě našla, a to Tvoje neaktivita, ale s tim už toho asi moc neudělam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama