1.kapitola Tak asi takhle to začalo

16. května 2008 v 18:29 | Tracy |  Svět jak ho znám
Takže jsem sesmolila první kapču další povídky, jste rádi co? No každopádně, je pro všechny, kdo ji budou číst. Info k povídce máte v prologu u kapitolovek. Nezapomeňte mi hlásnout v anketě a nějaké ty komenty by mě vážně neurazily...Kapitolka je krátká, ale nechtěla jsem tam už míchat víc věcí.
Tracy

Psal se rok 1851 a já se chystal ke studiu prvního ročníku Bradavické akademie čar a kouzel. Kráčel jsem ulicemi, měl jsem namířeno na nádraží King's Gross, lépe řečeno na nástupiště 9a ¾. Když jsem poprvé uviděl kouř stoupající z komína obrovské červené lokomotivy, dokonale mě to uchvátilo. Jenže než jsem se stačil nadát už vedle mě stál nějaký rýpal.
"Tak ty jsi Albus Brumbál, jak pak se daří tvému otci nebo bych spíš měl říct vrahovi mudlů?" sykl kluk s tmavě hnědými vlasy. Radši jsem nic neříkal, sám jsem tomu pořád ještě nechtěl věřit. Můj otec by nikdy nikoho nezabil, pokud by k tomu neměl pádný důvod. Šel jsem si najít vlastní kupé, abych aspoň na chvíli unikl pozornosti všech těch očí.
"Vzkaž svému otci, až ho uvidíš, jestli někdy... že udělal správnou věc, mudlové jsou k ničemu," poplácal mě po ramenu jakýsi blonďatý vysoký chlapec. Později jsem se dozvěděl, že patřil do váženého čistokrevného rodu Malfoyů. Opět jsem ale nijak nereagoval.
Konečně jsem si našel svoje kupé, svůj úkryt před světem, do doby, než budu muset vystoupit. Mé rozjímání však vyrošil zvuk otevírajících se dveří, ale já tam přece chtěl být sám, bez nějakých pitomých studentíků, kteří se budou vyptávat.
"Ahoj máš tu volno?" zeptal se kluk opřený o dveře kupé. Nechtěl jsem ho tam, já jsem měl přece na víc, než se pachtovat s nějakým takovým....vždyť měl poďobané tváře. To budou jistě dračí spalničky, co když se nakazím, no fuj!v tu chvíli mi mysl zastínila má nevýslovná sobeckost a pocit křivdy. Copak já můžu za činy svého otce, ještě se semnou o tom bude chtít bavit. Né hochu, ty si půjdeš najít jiné kupé. Ale neměl bych se teda chovat jinak, neměl bych být k lidem milý? No ano, pak by mi snad přestali o hlavu mlátit chyby mého otce.
"Ale jistě," odvětil jsem, kluk tu čekal asi dlouho, málem nadskočil.
"Díky, jsem Elfias Dóže," představil se, už je to tady, teď se mu představím a přijdou na řadu otázky na otce a možná i na mou nemocnou sestru.
"Hmm, já jsem Albus Brumbál," odtušil jsem suše. Ale nic, žádná otázka. Elfias po celou cestu jen seděl, skoro ani nedýchal, vypadal, že si je vědom, že nevypadá zrovna vábně a že se tím pádem má radši zdržet delších hovorů. Zatímco já jsem chvíli spal, chvíli se učil nebo spíš četl tlustou bichli, abych byl napřed, v podstatě jsem se ani nemusel snažit. Vždy jsem byl nejlepší, vidíš, už zase ta má sobeckost.
Konečně se ozval hlas oznamující příjezd do Prasinek. Já i můj společník jsme vstali a ubírali se pryč. Poprvé v životě jsem uviděl ten monumentální hrad, tyčící se na útesu nad černým jezerem. Byl tak obrovský a zářil do tmy zlatavým světlem. Věděl jsem, že tam budu rád chodit. Na nástupišti stál jakýsi starý seschlý chlápek a přivolával k sobě studenty prvního ročníku. Zavedl nás na břeh jezera a posadil do loděk. Já a Elfias jsme jeli spolu, nikdo jiný už se k nám nepřidal. Ani jsem se nikomu nedivil, já sám jsem s ním v loďce jet nechtěl, ale nechat ho tam samotného by taky nebylo ono. Jak malicherné byly moje starosti.
Muž nás odvedl do velké haly, z jedněch dveří jsem slyšel šum stovek hlasů. Najednou mnou projel chlad. Proletěl mnou Skorobezhlavý Nik, tenkrát jsem ho uviděl poprvé a okamžitě jsme si padli do oka.
"Hmm, nejsi ty Albus?" já jen nenápadně přikývl doufaje, že si nás nikdo nevšimne. "Ahm," zahřímal duch.
"Vás znám," konečně jsem se chytil hovoru, "vy jste Skorobezhlavý Nik!"
"Raději bych vás prosil, Rytíř Nikolas k vašim službám, doufám, že se dostanete do Nebelvíru drahý chlapče," s těmito slovy zmizel. Nás pustil ten starý muž dovnitř, za chvíli byla celá naše malá skupinka drcena nelítostnými pohledy ostatních studentů. Začali nás po jednom volat a strkat nám na hlavu Moudrý klobouk, nutno dodat, že pro mě to byl jen otrhaný kus čehosi, co kdysi mohl být klobouk.
"Albus Brumbál," zahřímala černovlasá profesorka. Já jen neochotně vylezl na rozviklanou stoličku a na hlavu mi dopadl roztrhaný, smradlavý kus látky.
"Hmm, težké velice těžké, máš velký talent, jistě budeš výborným, ne-li nejlepším studentem, máš však problém s psychikou," šeptal ten hlas, zněl jakoby v mé hlavě.
"Omyl, já jsem duševně úplně v pořádku!" ujistil jsem rázně klobouk.
"Ale hochu, hochu! Kdo je tu starší a má víc zkušeností? Já," odpověděl si sám, "takže čí slovo má větší hodnotu? Mé!" Už jsem nevzdoroval. Klobouk ztichl, asi přemýšlel, konečně jsem se rozhlédl po místnosti, strop odrážel hvězdnou oblohu, pod kterou u stolů seděly stovky studentů a všichni zírali na mě.
"Nebelvír," křikl Moudrý klobouk na celou síň. Byl jsem docela spokojený, protože jsem se nedostal do Zmijozelu. Zamířil jsem ke stolu, jedna moc pěkná dívka mi uvolnila místo u stolu, posadil jsem se tedy vedle ní. Sledoval jsem zařazení Elfiase, taky se dostal do nebelvíru, jaké štěstí...
Pak následoval obvyklý proslov ředitele na uvítání studentů a po něm velké hostina. Po hodině jsem se nemohl ani pohnout a cítil jsem pocit sladkého uspokojení. Zvláštní, co zvládne obyčejné jídlo! Večer jsem ulehl do své postele s červenými nebesy a docela se těšil na další den.
Ráno jsem vstal ještě před svítáním, nemohl jsem dospat. Kolem šesté jsem zamířil na snídani. Vyučování mě však velmi zklamalo, nebylo jediné zaklínadlo, které bych nezvládl hned na poprvé. Své koleji jsem byl velkým přínosem, aspoň co se bodů týče. Profesoři si se mnou domlouvali různé schůzky a učili mě mnohem pokročilejší kouzla.
Za půl roku jsem si vydobyl postavení ochránce kouzelníků z mudlovských rodin, nadělal jsem si kvůli tomu hodně nepřátel, hlavně ze Zmiozelu, nikdo se však už neopovažoval prohlašovat něco o mém otci. S Elfiasem jsme se stali nejlepšími přáteli a ta úžasná blondýnka byla můj druhý přítel. Naše trojice podnikala velmi zajímavé věci. Všichni o mě píší, že jsem byl vzorný student, ale nikde se nepíše o všech přestupcích školního řádu. Myslím, že obzvláště Ritu holoubkovou by to velmi zajímalo. Například vybudování chodby u vrby mlátičky, na tom jsme postupně pracovali celý druhý ročník. Jediné, co mě opravdu strašně vadilo, že jsem neuměl hrát famfrpál, byl jsem příšerné dřevo. I Elfiasovi to šlo líp, takže jsem s tím chtěl něco udělat, ale nešlo to, košťata mě evidentně neměly rády.
Ve čtvrtém ročníku se ke mně přidal i můj bratr Aberforth, už v prvním ročníku měl problémy s ostatními, musel jsem ho chránit před ním samotným, při jakékoli neshodě s jiným studentem okamžitě tasil hůlku a nebo se do něj pustil pěstmi, pro něj jsem pracoval jako taková diplomatická jednotka. Párkrát jsem pak ležel na ošetřovně místo jeho údajného nepřítele, přesto jsem měl svého bratra hrozně rád. O prázdninách jsem se staral o svou sestru, aby si matka mohla odpočinout aspoň tehdy. Arianina nemoc se však zhoršovala, dostávala příšerné záchvaty, museli jsme i za bratrem držet a matka jí dávala uklidňující lektvar, přes to se nic nedálo k lepšímu, nechtěla s nikým mluvit, dokonce ani se mnou ne. Do mého sedmého ročníku se nedělo nic moc zajímavého. Vyhrál jsem nesčetněkrát různé soutěže mladých kouzelníků, psal jsem články do novin. NKÚ jsem složil se samými výbornými, k údivu všech okolních, že?! V šestém ročníku nás zastihla velká rána, černokněžník Grindelwald vyvraždil celou rodinu Ediny, to byla ta usměvavá blondýnka, byla totiž z mudlovské rodiny. Edina odešla z Bradavic, odstěhovala se někam do Ameriky a vystudovala tam obyčejnou mudlovskou školu. Psali jsme si sovy a ona mi líčila, jak je tam spokojená. Byl jsem rád i za ni, v té době jsem netušil, jaké to je, nikoho nemít. Edina byla nebývale silná, brala to jako součást svého osudu a nestěžovala si.
"Za pár let tyhle věci přebolí," napsala mi v jednom ze sáhodlouhých dopisů. Elfias byl po jejím odchodu zdrcený, svěřil se mi, že se mu celou tu dobu líbila, chtěl aby se vrátila zpátky, ale Edin o to nechtěla ani slyšet.
S Elfiasem jsme docela jasně plánovali budoucnost, po škole jsme chtěli vyrazit na tradiční cestu kolem světa. Naše přátelství však ohrozila jedna velmi nečekaná věc a to láska.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 mystery-diamond | Web | 16. května 2008 v 19:13 | Reagovat

hmmm......celkem zajimavy.....tesim se na pokracko.... =)

2 Envy | Web | 16. května 2008 v 22:45 | Reagovat

hmm tak já fím ale jo.XD bála jsem se jak to rozpíšeš ale je to moc pěkňoučký!XD fakt že jo XD

3 Envy | Web | 17. května 2008 v 21:40 | Reagovat

okamžitě se podívej na můj blog XD Otázka života a smrti XD

4 Baruuss | Web | 23. června 2008 v 17:04 | Reagovat

Jak je v anketě, začíná to slibně. Jinak fakt super nápad. Takovej název ani děj by mě nenapadli, ale co se divím, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama