29.kapitola Mám dost 1/2

6. září 2008 v 16:21 | Tracy |  Ta noc, kdy mi vysvitlo slunce
Tak jo, tady máte dvacátou devátou kapitola, tedy tu předposlední. Už se nám to opravdu chýlí ke konci. Nemůžu se dočkat, až to dokončím.
No a protože už je zase školní rok, tak najedeme na náš komentový rituál. (já ty vaše rozzuřený zabijácký pohledy vidím!) To jest, napíšete mi sem třináct komentářů a já přidám další kapitolu. Omlouvám se, ale povídka je skoro u konce a já dostávám tak osm komentů. Vím, že se vám asi nechtějí psát, ale vy to zvládnete, jen prostě napište svůj názor.
PS.: problémy s přidáváním songů už jsem vyřešila, tak si to užijte. Já tuhle písničku úplně zbožňuju

Do háje, jak ho mám zabít v takovýmhle smradu, rozloží se do pěti minut, už teď mi to vysává živiny z kůže....fňuk a já si myslela, že ho aspoň pohřbím. Ale ne Marry, ty ho ještě začneš mít ráda, hrozný, ne skoncuj to hned teď, nařídila si a vytáhla hůlku. Než ale stačila jen pomyslet na ta dvě slovíčka, její otec na ni promluvil.
"Muselas brečet, když jsi je zabila? Byli to Brumbálovi poskoci," štěkl ledově a nalil si do skleničky podivnou fialovou tekutinu.
"Ano musela, byli to taky lidi víš," sykla stejně chladným hlasem. "A já jsem ten Brumbálův poskok taky!"
"To je jiné," mávl kostnatou bílou rukou pán zla.
"No dobře, ale stejně, jejich dcera se mnou chodila do třídy," nedala se Marry. Vstala z prkna, které bylo položené na kbelíku a nalila si do poškrábané staré skleničky whisky.
"Vážně?" temný pán okamžitě změnil tón, teď to byl ten úlisný a nepříjemný. "Takže víš kde je?"
Až pozdě si Marry uvědomila, že teď půjde Darině o život. Je blbá, proč mu to říkala?! Teď už neměla na vybranou. Její otec vstal a začal přecházet po místnosti. Zjevně nad něčím přemýšlel.
"Chci odpověď," prskl a sklopil zrak k zemi.
"Ano vím, jenže tobě už to nebude nic platné," křikla Mar a beze slov na něj vyslala Avadu. Voldemort byl ale rychlejší a kouzlu uhnul. María zděšeně vyletěla ven z chýše a zastavila se uprostřed mýtiny, na jejímž okraji chýše stála.
Měla dostatek času, než si Voldemort uvědomil, co udělala, stačila utéct dost daleko. Jenže ani to nestačilo. Utíkala jak nejrychleji mohla. Její otec se náhle objevil přímo před ní.
"Pokusila ses mě zabít," pravil s ledovým klidem v hlase, ale z hábitu vytáhl hůlku. Marry se rozhodla, že mu všechno řekne. Jestli jí zabije, je to jedno, stejně už neměla pro co žít, jen pro pomstu a jestli zabije ona jeho, tím líp.
"Ano, pokusila, škoda že to nevyšlo," zúžila oči. Popocházeli teď v kruhu, míříc na sebe hůlkami. Byly jako dvě šelmy, které se mermomocí snažily zjistit slabé místo protivníka. Jvě zápasící divoká zvířata.
"Proč, proč jsi to udělala?" chtěl vědět. Do okruhu osmi mil, nebylo ani živáčka. Všude kolem dokola jen černý hustý les. A měsíc na obloze ozařoval dvě postavy v černých hábitech. Chystal se souboj na život a na smrt.
"Ty jsi udělal to samé mamince, mojí sestře a tatínkovi," odpověděla María a musela se přemáhat, aby jí neovládly slzy a obrovský strach.
"Já jsem tvůj otec!" zařval Voldemort a zhluboka se nadechl. "Marío, jsi úplně neschopná víš o tom?" řekl o mnoho klidněji. Už zase střídal nálady a to velmi rychle. Zase jeho oblíbený stav, a'la aprílové počasí. "Neodkážeš zabít člověka, když je k tobě otočený zády," zasmál se ledově.
"Člověka ano, jenže ty nejsi člověk, jsi zrůda, odporný netvor, který bere lidem život pro potěšení," oplatila mu Marry, už si rozhodně nebrala servítky.
"Ne ty hloupá, já to nedělám pro potěšení, ale kvůli moci, když máš moc, máš vše!"
"Jo, kolikrát už jsem to jen slyšela: neexistuje dobro a zlo, ale moc a lidé příliš slabí na to, aby o ni usilovali," zopakoval přesně slova svého otce. Jak často je vyslovoval. "Jo, ale jedno jsi mě naučil, už se nebojím těch tvých nálad, jsi stejně zranitelný jako ostatní!"
"Cha cha cha! Tak to se pleteš," pravil sebejistě pán zla. "Já nejsem jako ostatní, já nemám duši," sykl.
"Ha, to jsem si všimla," zasmála se strojeně.
"Jenže já to myslel vážně, nemůžeš mě zabít, nejde to a proto já zabiju tebe."
Než dokončil poslední slovo, letěl krvavě rudý paprsek proti Marry. Ta uhnula a vyslala salvu vlastních. Lehce se předklonila a ve svitu měsíce se zablýskal velký opál na náhrdelníku. Mar sledovala, jak Voldemortovy tuhly rysy.
"Copak tatínku, nějaké problémy?" špitla uštěpačně. Její sok nebezpečně zúžil oči a vyslal salvu těch nejsložitějších kouzel. Jedno z nich Marry trefilo. Lehce se zapotácela, ale nic se jí trestalo, jakoby to kouzlo spolkla síla náhrdelníku. Voldemort zaklel. "Víš, už jsem zjistila, proč jsi mi ten náhrdelník dal," dostala ze sebe. Přerývaně dýchala, nebylo to příjemné, ale jinak jí nic nebylo. "Bál ses o mě, že?" Úplně změnila tón hlasu. Chladný a řezavý, takový teď byl. nebylo pochyb, že je jeho dcera. Najednou si byli tak podobní. Voldemort se při jejích slovech zachvěl zlostí. Měla pravdu, byla jediný člověk, o kterého se kdy bál. Vlastně jediný člověk, ke kterému něco cítil. A to bylo špatně. Ano musel si to přiznat, udělal chybu a ta se mu šeredně vymstila. "Velký pán zla, lord Voldemort se bál o svoji dceru!" smála se pohrdavě.
"Byla to chyba," sykl nenávistně. Marry se zlomyslně ušklíbla.
"Jenže ti to došlo trochu pozdě. A když už jsme u toho, nechceš mi sdělit, co je to v tom náhrdelníku?" zajímala se. Nebylo pochyb o tom, že ji časem zabije. Teď to věděla skoro jistě. Mohla však tu chvíli oddálit a o to se taky snažila.
"Takže jsi nezjistila nic," odhadl Voldemort. "Ale dobře, stejně tě zabiju, takže proč ti to neříct. Jsi jediná, kdo má u sebe kousek mojí moci."
"To by asi měla být pocta co?" smočila si. Chtěla ho rozzuřit, ale už se jí to nedařilo. Její otec si uvědomil, že má stejně navrch.
"Chtěla ses něco dozvědět, tak mlč a poslouchej. Ano je to pocta, víš kolik lidí by pro ni vraždilo?"
"Blázni," reagovala Mar. "Je ještě jedna věc. Jak to byl s mámou?"
"S tvojí matkou?" Marry stroze kýval. "Miloval jsem ji," řekl prostě. "Miloval jsem ji a byla to slabost. Bál jsem se, že mě opustí. A taky se tak stalo. Bál jsem se, že ji někdo zabije, byl jsem slaboch, velký slaboch. Uvědomil jsem si to a musel jsem to napravit. Zabil jsem ji, aby to nemohl udělat nikdo jiný. A teď mi patří celá její duše!" chladně se zasmál. Marry tomu nemohla věřit. její otec je psychopat.
V jednu chvíli jí hlavou proletěla myšlenka, jestli to není dědičné, ale rychle ji zahnala. Musela se koncentrovat. Konec mohl přijít rychle.
"A proč moje sestra?" napadlo ji.
"Byla na půl mudla a já dělám práci pořádně, navíc tak malé dítě bez matky...To nejde. A tvůj otčím byl mudla. To je ti snad jasné. Tebe jsem nezabil, přišlo mi to jako plýtvání. Čistokrevná čarodějka, máš i můj talent manipulovat s lidmi. Měla bys mi děkovat!" prskl naštvaně.
"Jo, manipulace se hodí, díky. Ale kdybych si tehdy mohla otce vybrat, přála bych si kohokoli jného. Klidně i chudého černošského otroka. Všechno lepší než otec-zrůda!" zaškaredila se a vzhlédla ke hvězdám. Jedna padala. Nebo že by to byl meteor?
"Tak mluvíš jen proto, že nevíš o čem to je!" zasmál se chraplavě. Marry napadla už jen poslední otázka.
"A koho chceš ještě dostat?"
"Ještě to bude hodně lidí. Ale tebe nejspíš zajímají ti, co je znáš. No musím zabít Tu tvoji spolužačku, nemůžu dopustit, aby se splnila ta věštba. A ještě mladé Potterovi, ti jsou taky nebezpeční! Nesmí se jim narodit dítě!" vychrlil. Už ho řečnění přestalo bavit. Věděla všechno, co vědět mohla. Teď už stačí jen to skončit. "Do střehu," nařídil a pozvedl hůlku.
"Ještě něco tati, nenávidím tě!" sykla a také zaujala bojovou pozici. Voldemort vyslal svoje kouzla. V mar zbývala už jen malá dušička, ale s velkým odhodláním. Bránila se jak jen mohla. Dokonce některá její kouzla olízla otcův hábit. Některá mu udělala malé šrámy. Ona sama byla úplně vyčerpaná.
"Možná by se teď hodilo říct sbohem, co?" zkřížil ruce na prsou. A se zaujetím si prohlížel svou dceru. Klečela před ním s hlavou skloněnou. Hůlka ležela metr od její prvé ruky. "Řekni sbohem tatínkovi!" štěkl.
"Ne, na to zapomeň!" bránila se Marry. Nebylo to nic platné.
"Império!" křikl pán zla. "Teď se rozluč, řekní sbohem tatínkovi!" Marry chtě nechtě musela prodrat přes zuby ta dvě slovíčka.
"Sbohem tati."
"Tak je to správně a teď..." usmíval se zlověstně Voldemort. "Budeš mi chybět!" Marry byla zoufalá, nechtěla umřít. Soustředila se na hůlku. Z dálky slyšela posměšná slova z úst svého otce. Vytěsnila je. Viděla před sebou jen hůlku. "Avada ke..."
"Crucio!" křkla Marry a krvavě rudý paprsek zasáhl jejího protivníka přímo do žaludku. "Promiň tati, ale teď ještě umřít nechci!" sykla, zrušila kouzlo a přemístila se pryč.
Byla celá vyděšená a rozklepaná z toho, co udělala. Už zase stála před činžákem. Jenže byl zničený, vypálený. Nikdo v něm nebyl. Vyběhla do druhého patra.
"Siriusi?!" volal. "Siriusi! Accio Siriova hůlka." Nic se nestalo. nic nepřiletělo. Je pryš, podařilo se mu utéct, oddechla si. Hledat ho nemohla, potřebovala jeho pomoc, ale čas se krátil. Musí to zvládnout sama.
Přemístila se tedy před dům Remuse a Darin. Zaťukala na okno. Zevnitř se ozval mužský hlas a odmykání.
"Marry, co ty tady?" přivítal ji Remus.
"Reme, kde je Dar, musím s ní okamžitě mluvit," vyhrkla Marry a podupávala nohou. Třásla se jako osika. "Reme, zabezpeč dům kouzly. HNED!" vykřikla, když na ni Rem nevěřícně zíral. Vyběhla schody a zamířila do ložnice.
"Marry," usmála se mile Darin.
"Ahoj Dar, sbal si věci, jdeme pryč," nařídila a vykouzlila velký kufr.
"Ale proč, mar, já tomu nerozumím."
"To ani nepotřebuješ, jen si sbal věci. Cestou ti to všechno vysvětlím." Darin se rychle oblékla, Marry mezitím vyprázdnila celou její skříň. Dar si zastrčila hůlku do kapsy a otočila se na svoji kamarádku.
"Můžeme," kývla. Marry zavolala Remuse. Teď tam stáli všichni tři. Remus vzal kufr.
"Do Prasinek," zašeptala Marry a všichni naráz zmizeli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baruuss | Web | 6. září 2008 v 18:45 | Reagovat

No tak jdem dál....

2 weruška | Web | 7. září 2008 v 14:33 | Reagovat

krásný..honem musím na další =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama