31. kapitola Mám za co bojovat1/2

23. září 2008 v 10:41 | Tracy |  Ta noc, kdy mi vysvitlo slunce

Zlatíčka moje, mám pro vás tu slíbenou třicátou první kapitolu. Doufám, že jste rádi. Jsem tak nějak nemocná, takže teď hodně píšu a učím se, z toho moc velkou radost nemám, ale co.
K téhle kapitolce mi prosím dejte dvanáct komentů a já přidám epilog. Je to tak, už žádný nastavování.
Přidala jsem k tomuhle tomu písničku od Krystal Meyers, zpívá hodně podobně jako Avril, teda podle mého názoru. Mám ji docela ráda.
Příjemné počteníčko, Tracy.

Marry se procházela po hlučné Londýnské ulici a prohlížela si výlohy s kojeneckým oblečením. Všechno bylo tak malušenké. Jak je asi takové dítě křehké? Bude pro něj dobrou matkou? A co na to řekne Sirius? A je vůbec jeho? Co když je Luciuse? běhalo Marry hlavou. Nevěděla ani, jestli to bude kluk nebo holka. Jediné, co věděla, že teď už ho pryč dát nemůže. Začala to malé, které nebylo skoro ani vidět, mít ráda.
Vešla do obchodu a začala se prohrabovat v dětských dupačkách. Když koupí zelené, může je mít kluk i holka. Vzala i nějaký dudlík a flaštičku. Za vše zaplatila a vyšla ven.
Před ní stál její otec. Doprava na silnici se zastavila. Najednou si připadala tak malá. Ne, není malá a musí bojovat. Teď už má za co!
"Marío, věděl jsem, že tu budeš, ten zrádce se činil co?" sykl pohrdavě. "Že se divím, vrána k vráně sedá!"
"Nenechám tě, abys mi něco udělal," řekla a vytáhla hůlku. "Nesnáším tě, nikdy mu neřeknu, kdo je jeho děda!"
"Ne ty už mu neřekneš nic!" křikl a vyslal zelený paprsek smrti. Marry uhnula a tiše se zachechtala. Měla navrch.
"Tím bych si nebyla tak jistá!" křikla a vyslala vlastní kouzla. "A víš co je naprosto neuvěřitelný. Jsem jediný člověk, který se může pochlubit tím, že použil cruciátus na velkého pána zla," zachechtala se zlomyslně. Voldemort nakrčil nos, vlastně jen pohnul těmi hadími štěrbinami, udělala se mu mělká vráska.
"Nenávidím tě Marío, jsi stejná jako já," vypadlo z Voldemorta. María se vítězně zašklebila.
"Já ti to říkala vždycky, nezabiješ mě, ale já tebe taky zabít nemůžu, i když bych chtěla. Tak moc bych chtěla, ale nejde to. Nejsem k tomu předurčena." S těmito slovy zmizela pryč.
Seděla na okraji Černého jezera a plakala. Byla rozhodnutá. Musela něco udělat a tohle byla správná volba. Byla pro všechny nebezpečná. A musela uchránit to malé. Sundala si z krku ten tíživý náhrdelník. Lehla si do sytě zelené trávy a usnula. Byla unavená. Unavená tím vším, co se dělo, dítětem i vlastním svědomím. Chtěla se všeho zbavit a taky to udělá.
Probudila se pozdě večer. Rychle se zvedla a utíkala do společenské místnosti. Celý večer živě debatovala. Nikdo nic nepoznal. A to byl taky účel. Dozvědí se to, ale později. Byla srab, vyčítala si to, ale nemohla jim to říct do očí. Snad to napraví. Někdy, potom. Bude ještě dost příležitostí. Omluvila se a šla si lehnout. Ještě tu bylo pár věcí, které musela zařídit.
Ráno ji z otevřeného okna ovanul lehký větřík. Otevřela oči. Ležel vedle ní. Byl tak nevinný, tak sladký, když spal. Sundala ze svého bříška jeho ruku. Sehnula se k němu a naposledy ho políbila. Poskládala mu rozházené oblečení a nahoru položila dopis.
Vydala se chodbou do ředitelovy pracovny. Nepochybovala o tom, že tam profesor bude. Vždycky všechno věděl a dnes tomu nebylo jinak.
"Přišla jste se rozloučit sečno?" zeptal se okamžitě. Marry provinile sklopila oči.
"Ano pane profesore. Nemůžu tady déle zůstat, jistě víte proč."
"Ano vím, přeji vám i tomu malému hodně štěstí. Věřím, že se ještě uvidíme."
"A pane profesore, hlídejte mi kamarády. Klidně použijte i Felidelovo zaklínadlo, jen je prosím vás ochraňte."
"Spolehněte se slečno, nashledanou."
"Ano, nashledanou pane profesore," rozloučila se Marry.
Rozběhla se k jezeru. Musela si naposledy prohlédnout to kouzelné místo, co všechno tady prožili a nejen tady, ale v celých Bradavicích. Tolik vzpomínek. Vytáhla hůlku a sundala z krku náhrdelník. Položila je vedle sebe na trávu, zavřela oči a vztáhla nad ně ruce. Na tváři měla soustředěný výraz.
"Diduco sukus," vyřkla kouzelnou formuli, k její ruce se z náhrdelníku začal vinout provazec pestrobarevného světla. Marry držela oči stále pevně zavřené.
"Indo sucus," pravila a paprsek místo do její ruky začal proudit do hůlky. Marry se začaly klepat ruce a dělaly se jí mžitky před očima. Kouzlo bylo velmi náročné, přišla na něj sama. Mohla na sebe být hrdá. Položila se do trávy a vzhlédla na nebe. Malé mráčky byly ozářené vycházejícím sluncem, krása, lepší den na rozloučení si vybrat nemohla.
Zvedla se, popadla hůlku i náhrdelník, ten pak i s dalším dopisem vložila do obálky. Pískla, z věže původně určené pro sovy, přiletěl Ouško. Její malý kamarád, který teď musel splnit důležitý úkol. Marry mu na nohu přivázala dopis a poslala ho pryč. Věděl, kam má letět a kam se vrátit zpátky. Sirius si ho jistě rád nechá.
Měla dost času a proto se rozhodla, že obejde jezero kolem dokola a tam na konci, se přemístí pryč. Už se nemohla dočkat. Byla spokojená, v hlavě měla jasno. Všechno je tak jak si přála....vlastně, všechno ne, ale člověk musí občas něco oželet. Život není hračka.
Už byla na druhé straně, zavřela oči, zaťala pěsti a přemístila se. Stála u nábřežního mola v Grimsby. Rozhlédla se kolem, měla odjet pryč, kochala se posledními pohledy na přírodu Anglie. Zhluboka vdechla čerstvý přímořský vzduch. Naproti ní nebylo nic, jen oceán. Těšila se, milovala ten houpavý pocit, bylo to lepší než letadla.
"Slečna se snaží odjet?" mířil na ni Abraxas Malfoy hůlkou. Marry se nevzrušeně otočila a otráveně na něj pohlédla.
"A pán mi v tom chce zabránit?" sykla a probodávala ho pohledem.
"Když bude třeba. Pánovi se bude líbit, až mu tě přitáhnu za pačesy," zasmál se sám pro sebe. Mar ho nepřestávala sjíždět zhnuseným pohledem. Rozhlédla se kolem dokola, nikde nebylo ani živáčka, nikdo je nepozoroval. Vytáhla svoji hůlku.
"Víte, pane Malfoy, já vás nikdy neměla ráda," řekla a z její hůlky vyletěl k nic netušícímu Malfoyovi zelený paprsek a vrazil mu přímo do hrudi. "Sbohem," rozloučila se a přetransportovala jeho tělo do sídla Malfoyů.
Její loď hlásila, ať jdou všichni na palubu. Vykročila tedy směrem k ní. Na schodech se naposledy ohlédla, sbohem Anglie, prolétlo jí hlavou. Nastoupila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JanušQa | E-mail | Web | 23. září 2008 v 13:58 | Reagovat

super kapitola.len mi je luto, ze odisla........no ale to je uz na tebe.....fakt krasa

2 weruška | Web | 23. září 2008 v 16:11 | Reagovat

krásný..jen se mi nelíbí že odešla :(

3 Baruuss | Web | 1. října 2008 v 17:13 | Reagovat

Ona je už fakt jak její otec.....zabíjí na počkání, i když na tohle určitě Malfoy nečekal..............

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama