8. kapitola Vánoce 1/2

29. prosince 2009 v 17:12 | Tracy |  Poberti z5
Jste překvapení? Popravdě já jo. Už jsem si myslela, že se na to vykašlu, ale nedalo mi to. Omlouvat se je pravděpodobně zbytečné, přesto byste měli vědět, že to nebylo kvůli mé nevoli psát, nýbrž protože jsem neměla čas, nebo jsem si aspoň myslela, že čas nemám. Nicméně teď se pokusím blog znovu ozjet a velice bych ocenila vaši pomoc. Užijte si vánoční kapitolku,
Tracy.




Vánoce už se přiblížily natolik, že to nikoho nemohlo nechat v klidu. Dům na Grimmauldově náměstí byl provoněn skořicí, medem a vánočním pudinkem paní Weaslyové. Do samotného večera však ještě den zbýval. Dnes se měly uskutečnit velké vánoční nákupy na Příčné ulici, kvůli nimž proběhla minulou noc menší hádka. Nakonec bylo rozhodnuto, že se všichni přemístí před Děravý Kotel a projdou kamennou přepážkou, nikdo si nemohl být jistý, že smrtijedi nehlídají síť krbů po celé Anglii.
"Dobré ráno Sáro," pozdravil nově příchozí Remus Lupin. Sára nadzvedla bradu a mírně se usmála. Zjistila pravdu o svém otci, nechala si vše vysvětlit, ale potřebovala trošku víc času na uspořádání a zařazení nových poznatků. V rámci možností se však dalo říct, že byla šťastná. Bylo jí líto, že s ní není Samanta, určitě by také ráda poznala otce. Byl sice jiný, než jakého si obě představovaly, ale byl jejich.
"Teple se oblečte, dnes je venku mimořádná zima," radila paní Weaslyová a upravovala vánočně vyzdobený stolek v předsíni.
"Já chtěl jít v plavkách a havajské košili," zašeptal na oko smutně Ron. Banda u stolu se rozesmála.
"To je smíchu, ten však děti přejde," bručela Molly v předsíni. Měla strach jako vždy, když museli jít ven. Sama by šla na kraj světa, avšak své svěřence a děti by nejradši zamkla v betonovém bunkru.
"A mamina pohřební nálada," zahlaholila Ginny polohlasem a naklonila se k Harrymu. "Vezmu si ten kabát, co se ti tak líbí." Harry se usmál a políbil ji na tvář. Sára se pohledem upnula na toust a Chris mrkl na Hermionu, na což Ron reagoval otráveným výrazem.
O půl hodiny později byla v malé předsíňce hlava na hlavě. Všechny ty tlusté bundy a zimní kabáty, čepice a šály na těle hromady lidí obouvajících se boty. Zvenčí se otevřely dveře.
"Tak už pojďte," lákala je ven María a z červeného baretu na podlahu setřásla pár vloček sněhu. "Je čerstvý a krásně křupe pod nohama." Naráz se Chris, Harry a Ginny pokusili všichni najednou dostat ven, čímž zazátkovali vstup a ani jeden se nemohl hnout. Zevnitř se ozývaly pobavené hlasy.
"Kdes' vlastně byla?" zeptal se zvědavě Chris.
"Mám i jiné…" začala, ale přerušila ji sněhová koule, která jí z hlavy srazila baret. Nebezpečně zúžila oči a pomocí kouzla vymrštila snad na čtyřicet koulí na všechny účastníky bitvy.
"Dost, nebo budete všichni mokří. A navíc, je to tu nebezpečné, chováte se jako děti, tak honem, ať už jsme před Kotlem!" okřikla je Molly, vzala Ginny za ruku a obě zmizely. Ostatní následovali jejich příkladu.

Příčná ulice, jakožto jedno z center kouzelnického světa, byla vždy velice rušná a to i když nebyl čas Vánoc. Nyní však po ulici honil vítr sněhové vločky a pár nákupčích bodal do zrůžovělých tváří. Obyvatelé Grimmauldova náměstí byli rozdělení do několika menších skupinek a v nich se snažili nakoupit vánoční dárky v co nejkratším čase.
"No a ještě potřebuju…" uvažovala nahlas Hermiona. Sára poslušně klusala vedle ní a třela si zmrzlé ruce. V Anglii byla o poznání tužší zima než v Itálii.
"Punč pro naši zmrzlou mladou dámu?" zeptal se Remus. Sára se vlídně usmála.
"Spíš by se hodil čaj," opravila ho.
"Tak dobře," souhlasil. "Arture, Sáře je zima, nemohl bych..." začal. Sára se začala klepat
"Molly se to moc líbit nebude, jste jen dva, ale klidně jděte, zvládneme to," pravil dobrosrdečně pan Weasly, na to se Remus a Sára otočili a spěchali doKotle. Remus měl spoustu otázek, bál se, že jejich konverzace bude k ničemu. Naštěstí zjistil, že bavit se se Sárou je nad očekávání snadné. Ne že by obstarala většinu konverzace, nebyla moc hovorná. Spíš toho bylo tolik, co o sobě navzájem nevěděli, že měli nevyčerpatelnou studnu témat.
V Kotli byl teplý těžký vzduch a lidem na tvářích poskakovaly odrazy plamenů z ohně v krbu. Sára okamžitě začala roztávat.
"Vážně jenom čaj? Nechceš do toho něco, však víš… na zahřátí?"
"Ne čaj stačí," stála si za svým Sára. "Takže tebe Ron, Hermiona a Harry znají jako pana profesora Lupina?" vybrala jedno z témat Sára.
"Ano, jeden rok, myslím, když oni byli ve třeťáku, jsem tam učil obranu proti černé magii," odvětil.
"Obranu? Žádný takový předmět ve škole nemáme."
"No jistě, teď se tu černou magii učíte." Tahle slova převaloval v ústech jako horký knedlík.
"Takže jste s Annou…teda Maríou v podstatě kolegové?"
"Nejen to, byli jsme spolužáci… a hlavně nejlepší přátelé ještě s…" zarazil se, ta další čtyři jména mu nešla pořádně vyslovit. V krku se mu usídlilo nepříjemné sucho a naskočil knedlík. "Ještě s tvou mámou, Siriusem, a Harryho rodiči, Lily a Jamesem."
"Aha," hlesla Sára a odvrátila od něj medové oči stejné, jako měl on. "Nemusíš o tom mluvit," poznamenala ještě tišeji.
"Máš už všechno nakoupeno? Myslím, že ostatní brzy dorazí," řekl opět vyrovnaným hlasem a jednou nebo dvakrát se otočil přes rameno.
"Kdy je vlastně Tonksová?" vypadlo ze Sáry. Tahle podivná čarodějka - metamorfomág, se jí zalíbila, byla vtipná, chytrá a milá. Člověk s ní nemusel myslet na svoje trápení, i když z jejích očí zel smutek.
"Je bystrozor, kde myslíš, že je? Pomáhá tomu zbytku ministerstva, který je momentálně v exilu na neznámém místě, vymyslet plán jak získat vše pod kontrolu." Sára věděla, co všechno se jim vymklo. Mizeli lidé a co hůř, byli nalézáni ve svých domech mrtví. Znamení zla se šklebilo na bystrozory pokaždé, když k nějakému takovému domu přišli. Situace začínala být podobně beznadějná jako před sedmnácti, osmnácti lety.
"Ach tady jste," vzdechla paní Weaslyová a šinula se k nim s rukama plnýma tašek. "Jdeme domů. Už jsme tu nějak moc dlouho." Na to se všichni beze slov vrátili do ustředí Fénixova řádu.

K večeru se vrátila Tonksová a za kapsy vytáhla model vánočního stromečku. To si mysleli všichni, než stromeček postavila na zem a zvětšila ho do původní velikosti. Byla to nádherná pravidelná dánská jedle, sice nemohla konkurovat stromkům z Bradavic, ale měla své vlastní kouzlo.
"Přišla jsi o nákupy," zašveholil jí do ucha Remus.
"Já už nakoupeno mám," usmála se, i když její oči se nesmály. Jemně ho políbila.
"Tak holubičky, pěkně ho ozdobte, já odcházím," prohlásila María a obula si černé kozačky na vyšším podpatku.
"Dávej pozor," řekl Remus na rozloučenou.
"Neboj, jdu s Luciusem, budu v těch nejlepších rukách," zašklebila se María a zkontrolovala kabelku.
"Máš dost mnoholičného?" zeptala se Tonksová. Mar přikývla a otevřela domovní dveře, okamžitě ji ovanul mrazivý vítr. Přitáhla si límce blíž ke krku a ovinula kolem nich šálu. Jako blondýnka vypadala velice křehce. Těch pár dnů ve vlastní podobě, bylo skvělým zpestřením. Teď to však nebyla María, ale Anna a taky se podle toho musela chovat. Přemístila se.
"Ahoj krásko," ozvalo se za ní. Jako vždy, vůbec se nezměnil, tolik jí to připomnělo staré časy, nebyly lepší než ty dnes. Nasadila masku a místo odpovědi ho políbila. Zase ho využívala, ano staré časy…
"Máme na sebe celou noc," oznámil hrdě. "Narcisa je někde s Bellatrix a vím jistě, že se nevrátí, dokud se jí nepodaří pozvat ji k nám na Vánoce. Hloupé svátky!"
"Souhlasím, ale je to čas volna… Od pána žádné příkazy?" zeptala se.
"Ne jen pro jeho, četu, několik rodin už si nerozbalí dárečky… jen kdyby se do toho nepletl ten zatracený Fénixův řád a posledních pár bystrozorů!"
"Však za chvíli už nebude nikdo, kdo by mohl pánovi vzdorovat," prohlásila María tak zapáleně, že nebylo pochyb o jejích slovech.
Ne, omyl, vždy tu někdo bude. Čeká na svou příležitost a ostatní za něj klidně položí život, honilo se jí v hlavě, když ho znova líbala. Rázem se objevili přímo uprostřed prostorné ložnice. Dům Malfoyových, María ho moc dobře poznávala, nábytek byl sice jinak uspořádaný, ale tapety a závěsy zůstaly stejné. Musela však předstírat zaujetí.
"Ach, to je.."
"Ano, první dojem je důležitý," usmál se Lucius a lehce ji popostrkoval k posteli.
"…víš jistě, že jsou oba pryč?" ozval se z chodby zpěvný dívčí hlas.
"Má matka určitě, otec nejspíš pracuje, nebo je taky pryč, každopádně není nikdo, kdo by nás mohl rušit," odpověděl druhý, sladký mužský hlas. "Jen pojď dál," ozvalo se a v tu ránu se otevřely dveře.
"Draco, co jsem ti říkal o mojí a matčiné ložnici?" zeptal se Lucius ledovým hlasem.
"Nevzpomínám si," odsekl Draco a měřil si Maríu pohledem. "Co tady děláte, profesorko?" María se na něj sladce usmála, Darcovi roztály zatvrzelé oči.
"Tvůj otec mi nabídl vypůjčení nějakých čarovných předmětů. Jde čistě o prospěch studentů a tvůj otec má opravdu kuriózní sbírku," prohlásila uznale. "Je mi líto, že ruším přípravu Vánoc, ale zrovna dnes jsem měla cestu do Londýna a potkala jsem tvého otce. Byla to náhoda," lhala a ani se nezačervenala.
"Hmm, ovšem, nebudeme rušit," zamumlal Draco a otočil se ke dveřím, Samatu držel za ruku.
"A Draco, krásné svátky," zavolala na něj María, co nejlíbeznějším hlasem.
"Co to bylo?" zeptal se omámeně Lucius. "jsi snad napůl víla… věřil bych tomu."
"Ne to je jen kouzlo osobnosti," zasmála se a políbila ho. Lucius párkrát mávl hůlkou a nikdo, i kdyby stál za dveřmi by nemohl zaslechnout, co se vevnitř v místnosti děje.
María si postupně sundala kabát čepec, boty, halenku i sukni a Lucius na tom byl podobně. Ona vypadala tak na dvacet pět, ale on i přes pokročilý věk vypadal úžasně, samý sval a ledově modré oči, které plály ohněm, i když studeným.

Samanta a Draco seděli v jídelně. Skřítek jim donesl zákusek a konvičku s horkou kávou.
"Na tenhle život bych si rychle zvykla," zašeptala Sam a posadila se Dracovi na klín. Nabral lžičkou část mascarpone a strčil jí ho do pusy.
"Kdybys v tom, žila, nelíbilo by se ti to, to mi věř," odvětil a napil se kávy. Sam se mu podívala do očí. Byl smutný, blonďatý zmiozelský princ a z očí mu vycházel ven jen smutek schovaný za rouškou jindy pancířově neprůstřelné masky. Políbila ho. Draco to nečekal, ale potřeboval někoho, kdo by mu zlepšil náladu. Věděl, že Samanta byla na rychlovky, věděl to moc dobře, znal tenhle typ holek, ale nemohl si odepřít štěstí, přestože bylo zdánlivé a chvilkové. Vzal ji do náručí a odnesl do jedné z ložnic pro hosty na jiné straně domu, než byla ložnice jeho rodičů. Po půl hodině uslyšel něco s čím nepočítal.
"Asi jsem se zamilovala," zašeptala mu do vlasů. Cítil se divně, jako by na ni nebo na ten cit neměl právo, jako by si ji nezasloužil. Celou dobu chtěl, aby to řekla a zároveň to za žádnou cenu slyšet nechtěl. Byl si jistý, že nic takového cítit nechce, ale nemohl si pomoct. Políbil ji na klíční kost a nasál při tom vůní jejího parfému. Jasmín, bude si ji pamatovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mimi | 24. listopadu 2010 v 14:51 | Reagovat

[:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama