8. kapitola Vánoce 2/2

29. prosince 2009 v 17:16 | Tracy |  Poberti z5
ooOoo








"Už vážně budu muset jít," říkala María už nejméně po páté a snažila se dostat z Luciusova sevření, nechtěl ji pustit.
"Kam bys chodila, nikoho nemáš a o Vánocích budeš sama." María mlčela, měla kolem sebe spoustu lidí, se kterými mohla trávit Vánoce. O tom Lucius nevěděl a ani nesměl vědět. Musela rychle vymyslet nějakou výmluvu, žádná ji nenapadala.
"Nemám Vánoce moc ráda a navíc, Narcisa se každou chvíli vrátí." Držel ji a nedal se obměkčit. Otočila se k němu obličejem a políbila ho. Snažila se, aby polibek byl co nejdelší, aby měla dost času ho připravit o hůlku. Nechával ji pod polštářem. Nahmatala ji a vytáhla.
"Tak a teď mě budete muset pustit, pane!" zasmála se a dala mu hůlku ke krku. Lucius se zasmál a pustil ji.
"Ty jsi pořádná mrška!"
"Děkuji," zašklebila se.
"Jak jsi věděla, že ji dávám pod polštář?" stočil pohled k hůlce.
"My ženy umíme dělat víc věcí zároveň, víš." Hodila mu hůlku zpátky a vyběhla ven vchodem pro služebnictvo, protože v hale uslyšela hlasy. Narcisa byla doma a povedlo se jí přivést i Lestrangovi. Rodinka o Vánocich pospolu, proletělo Marii hlavou. V duchu se usmála. Přitáhla si kapuci blíž k hlavě a přemístila se. Na Grimmauldově náměstí nebylo ani živáčka, počkala, než se objeví domovní dveře a vstoupila dovnitř. Okamžitě si svlékla kabát, šálu, čepici a boty.
"Potřbuješ pomoct, Molly?" zeptala se, když vešla do kuchyně.
"Kdepak, zlatíčko, klidně si běž po svých, už jsem zaměstnala mládež," pohodila hlavou k Fredu, Georgovi a Ginny.
"Dobře," souhlasila Mar a šla se posadit ke krbu v obývacím pokoji. Překvapilo ji, že je tam velice plno. Harry, Hermiona, Ron, Chris a Sára seděli přesně na místě, kam měla namířeno a přijeli i Bill a Fleur, kteří seděli v opačném konci místnosti a cosi si vrkali. María je nikdy neviděla, jména odhadovala pouze z vyprávění paní Weaslyové. Bill zvedl hlavu a pozorněji se na ni zadíval.
"Ty budeš María, mamka už nám něco povídala," prohlásil a šel si s ní potřást rukou.
"A ty jsi Bill, hmm dobrý účes," usmála se. Bill se zatvářil nejistě. "Ne vážně, libí se mi." V tu chvíli vedle Billa stála Fleur a majetnicky mu stiskla ruku. María k ní napřáhla tu svou. "María - Janette, ale klidně mi říkej Mar," usmála se. Fleur už uvolněněji kývla hlavou a svým zpěvavým hlasem řekla:
"Jsem Fleur, tochle," ukázala na Billa, "je můj manšel Bill, my měli svatbu teď o pchrásdninách."
"Moc mě těší, teď mě omluvte, musím ještě něco zařídit," řekla, přešla ke schodům a vyšla až ke svému pokoji.

Další den ráno našli všichni u nohou své postele hromadu dárků, takže celé dopoledne měli co dělat. Chris se zděsil, když ve větším krásně zabaleném dárku našel seschlou ruku. Pak z krabičky vypadl dopis psaný zaobleným uhlazeným písmem.


Možná si říkáš, proč ti dávám zrovna tohle. Důvod je prostý, myslím, že tvoje kamarádství s Harrym pro tebe znamená jedno dobrodružství za druhým a tahle věcička (na první pohled dost odpudivá) by ti mohla pomoct. Ruka slávy posvítí pouze tomu, kdo ji drží. Užívej ji s rozumem a rozvahou. Šťastné a veselé,
máma.
"Úžasné," podotkl ironicky Ron, "od koho to je? Kamarádí s neživými?" Chris se na něj otočil a snažil se o neutrální výraz. Nechápal, co proti němu Ron neustále má.
"Tohle je ruka slávy, jestli víš, co to je," odvětil a pustil se do rozbalování ostatních dárků. V tu chvíli do pokoje vtrhli Fred a George oba na sobě typické svetry.
"Týjo!" vzkřikl Fred.
"Jo páni!" následoval ho George. "Ruka slávy, víš, co by se s tím dalo…"
"Jo," vzdychl Fred. "Nemohli bychom si ji občas, vypůjčit?" zaprosil.
"No jasně," souhlasil Chris. Nechápal proč jsou z ní tak nadšení. Harry roztrhl papír a vytáhl z něj starou, skoro nečitelně počmáranou knížku. Upřel oči na titul a otevřel ji. Hadi a jejich kouzelné já, pod tím bylo vyškrábané jméno. Harry vytřeštil oči a pustil knížku na zem.
"Stalo se něco?" zeptala se Hermiona, která se tvářila nespokojeně, protože se ke knize nechoval s náležitou úctou. Chtěla se pro ni sehnout, ale Harryho výraz jí v tom zabránil. Nakonec ji však přece jen vzala do rukou, oprášila a zadívala se na jméno. T. R. Riddle .
"Od koho to je?" zeptala se koktavě.
"Dárek od Maríi," zašeptal Harry. Dělalo se mu zle.
"Co je s mojí mámou?" zeptal se Chris, který byl doposud zaneprázdněn posloucháním Freda a George a také rozbalováním dárků. Christopher se podíval na Harryho, pak na Hermionu a s nechápavým výrazem zazíral na knížku. Viděl ji už kolikrát. Jeho máma ji měla pečlivě schovanou za ostatní literaturou v knihovně. "Máma říkala, že je ta knížka důležitá," poznamenal. "Pamatuju si, že nad ní proseděla hodiny, občas zasténala nebo řekla něco ve smyslu, že na to snad v životě nepřijde," zavzpomínal.
"Proč-proč mi ji dala?" vzdychl Harry.
"Přečti si tohle, možná je tam vysvětlení," řekla Hermiona a podávala mu dopis stejný, jaký dostal Chris a všichni, kteří už rozbalili dárek od Maríi.

Harry nelekej se, tahle knížka skrývá tajemství tvého dílčího úspěchu. Voldemorta si ji pořídil ještě jako kluk, chtěl nějakého domácího mazlíčka. Jak víš, pořídil si Nagínyho. Jestli potřebuješ něco zjistit, nalezneš to zde, jsou v tom i jeho připsané poznámky. Psal to však podivným písmem a nepovedlo se mi odhalit algorytmus, snad budeš úspěšnější. S přáním všeho nejlepšího,
María.


Po zbytek prázdnin zůstali v ústředí Fénixova řádu jen pan a paní Weaslyovi a bradavičtí studenti. Remus, i když velice nerad, se rozloučil se svou dcerou a s Tonksovou odjeli hned druhý den po Božím hodu. Bill a Fleur je následovali a těsně před odjezedm pozvali Haryho, Hermionu, Rona a vlastně všechny na návštěvu do Lasturové vily, jejich nového domova. María se zdržela jen na tak dlouho, aby si udělala dostatek mnoholičného lektvaru a vrátila se do Bradavic, jak měla nařízeno.
Paní Weaslyová využila tolik mladé síly a pustila se do úklidu a renovace posledního patra, které jediné nebylo tak dokonalé, jako ty ostatní. Harry, Hermiona, Sára a Chris mile rádi přiložili ruku k dílu, jen Ronovi se do toho moc nechtělo. A Fred s Georgem se, i přes protesty Molly, pokaždé ztratili a objevili se až na večeři.
Byl poslední večer před koncem prázdnin a očekávaným návratem do školy čar a kouzel. Všichni už měli sbaleno a užívali si poslední den bez učení a profesorů. po vynikajícím vánočním pudinku paní Weaslyové se šlo do postele.
Sára se dvě hodiny převalovala v posteli, nakonec to vzdala a řekla si, že si sedne do obyvacího pokoje do křesla ke krbu a počká, než bolest hlavy přejde. Sešla schody a uvelebila se co nejblíž k sálajícím plamínkům. Hučelo jí v uších a nedokázala se na nic soudtředit. Ze zamyšlení ji vytrhly cizí kroky, ne že by byly nějak hlasité, ale v domě bylo dokonalé ticho, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku. Otočila se a zahleděla do šedých očí Christophera Blacka.
"Ehrm, ahoj," začal rozpačitě, zřejmě tu nikoho nečekal, "co ty tady? Ponocuješ?" usmál se. Sára jen zavrtěla hlavou, měla skelný pohled.
"Aha, dáš si čaj?" zkusil to znovu.
"Ano, děkuji," souhlasila a sedla si v křesle na turka Ruce složila do klína. Za deset minut se Chris vrátil i s konvicí čaje a dvěma hrnky.
"Takže nemůžeš spát?" pokusil se znovu navázat konverzaci. Nalil čaj a podal ho Sáře.
"Jak vidíš," potvdila a lokla si čaje. Chris si k ní přisedl. Mluvila s ním, slyšela ho a věděla, jak odpovědět, přesto se zdála být duchem nepřítomná. Tak strašně se snažila potlačit bolest hlavy. "Třeští mi hlava."
"Tak to ti donesu nějaký lektvar, Molly jich má spoustu," řekl Chris a vyskočil na nohy. Sára ho opatrně chytla za ruku.
"Na tohle lektvary nepomáhají," usmála se chabě, "zase je slyším."
"Aha... můžu pro tebe něco udělat? Cokoli?" nabídl se. Sára zavrtěla hlavou a znovu se napila.
"Už teď jsi toho udělal víc než dost. Sedíš tady vedle mě a nesnažíš se mě přesvětčit, abych zašla do nemocnice," zašeptala. Chris ji vzal opatrně kolem ramen. Nikdy se nezdráhal, teď však tvažoval každý krok.
"Do nemocnice?" Sára se zatvářila smutně a bezduchým pohledem koukala na plameny.
"Nemyslíš si, že jsem blázen?" zeptala se hraně bez zájmu.
"Ne, to si vážně nemyslím," vyhrkl spěšně, v tu chvíli Sára přidušeně vykřikla a zhroutila se. Hleděl na ní a nevěděl si rady. Už nekřičela, ale její medové oči byly podivně zastřené. Stejně rychle jako upadla do tranzu se z něj také dostala. Když si všimla Christopherova vyděšeného výrazu ušklíbla se.
"To se občas stane, není to nic vážného, jen..." zasekla se a posunula se od něho dál.
"Jen?" pobízl ji k pokračování.
"Nechci tě tím zatěžovat, je to divné a vlastně není moc o čem mluvit," snažila se z toho vyvléknout. Tvářila se však kupodivu spokojeně.
"Víš, kdybych nechtěl vědět, co se stalo, neptám se," řekl prostě a uchechtl se, "je to fascinující." Sára se zachechtala.
"No dobře, ale varovala jsem tě. Někdy, když se mnou někdo potřebuje mluvit, a jeho mysl je silnější než ostatní, se stane, že je přehluší a i mou pozornost strhne jen na sebe. Pak se stane to, co jsi viděl před chvílí. Nebolí to, jen se leknu," dovyprávěla a nalila si nový hrnek čaje.
"A teď to byl kdo?" zeptal se zvědavě, "myslím tedy ten nejsilnější," dodal na vysvětlenou a jeho ústa se protáhla do úsměvu.
"Albus Brumbál, asi je to genius," podotkla a mrkla na Chrise. "Víš, má to jednu obrovskou výhodu, čerpám vědomosti, co měli v hlavě ti lidé, teda pokud jsou ochotni se o ně podělit... a když narazíš na někoho jako je Brumbál," odmlčela se a znovu se zahleděla do plamenů, "je to úžasný mít v hlavě část jeho geniality."
"Jo to věřím, my obyčejní lidé si musíme vystačit s příručkami a pilným studiem. Co po tobě chtěl?" Něvěděl, jestli se už nevyptává příliš, ale jeho zvědavost byla mnohem silnější. Navíc Sára byla dnes hovornější než obvykle.
"Mluvil o algorytmech, říkal, že si je musím zapamatovat, pro jistotu mi je zopakoval třikrát," rozpovídala se. Chris se k ní přiblížil, doufal, že se Sára neodsune.
"Jak často se ti stává, že s tebou takhle mluví?"
"Tak často, jak chtějí oni, v podstatě bych se s nimi mohla vybavovat nonstop, vždycky se někdo najede. O to je pro mě složitější dávat pozor ve škole." Sára k němu vzhlédla a zarazila ji ta blízkost, měl obličej jen pár centimetrů od jejího, spěšně uhla pohledem.
"Myslím, že i kdybych se snažil, představit si to nedokážu," hodil na ni šibalský úsměv, "já nedávám pozor a to mě v podstatě nic nevyrušuje, až na..." Sára se plaše usmála a vstala.
"Díky za čaj, seš vážně kamarád," přerušila ho, "hlava už mě nebolí, tak dobrou noc."
"Jo jasně, hezky se vyspi," popřál jí a dopil svůj čaj. Chvíli ještě bloumal v obyváku, potom odnesl nádobí do kuchyně a vyběhl schody do své ložnice.

Ráno nastal velký shon, protože paní Weaslyová, která obvykle všechny budila a chystala snídani, zaspala. Bylo poznat, že bez ní domácnost jednoduše fungovat nemohla. Nakonec se vše stihlo, ovšem šlo jen o minuty. Bradavičtí studenti nasedli do vlaku a odjížděli vstříc novému pololetí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 susa | 30. prosince 2009 v 21:46 | Reagovat

pěkné jsem ráda že je další kapitolka

2 clairem | Web | 30. ledna 2010 v 10:05 | Reagovat

Paráda. Jsem ráda, že jsi zpět. Tvoje povídka se mi líbí. :-) Sára mi je čím dál sympatičtější, hrozně mi připomíná svého otce (a Remus je asi moje nejoblíbenější postava)... Jsem zvědavá, copak se skrývá ve Voldyho knize.

3 Werushka | 24. listopadu 2010 v 15:01 | Reagovat

blbost :-!  :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama