8. kapitola Victor's not posh

12. září 2010 v 14:52 | Tracy |  2D
Víkend se opět chýlí ke konci a tak jsem si řekla, že se vám pokusím zvednout náladu další kapitolou. Ve škole je to zatím docela v pohodě, tím pádem mám čas i na nějaké to psaní. Ke kapitola jsem přidala anketu, protože nevím, jak jinak z vás dostat váš názor. Chtěla bych, aby se vám všem na mém blogu líbilo, ale stále jen hádám, co by vám mohlo padnout do oka, proto by bylo nejlepší v rámci kolektivního dobra, abyste mi své názory napsali do komentářů a nebo aspoň stratili vteřinu kliknutím na odpověď v anketě. Přeji příjemný, bezstarostný školní týden, 
pac a pusu Tracy.



Uslyšela jsem příšerný řínčivý zvuk, měla jsem pocit, že mi asi upadne hlava. Jako vy mi do mozku  šťouchali nožem. Počkat... včera byla párty a já bych teď měla něco udělat. Proč bych si jinak nastavovala budík? Už jsem přicházela k sobě. Ale, je to jedno... spala jsem dál. 
"Chiaro," zasténal klučičí hlas. Kluci? Ajo Fred s Georgem. Opatrně jsem otevřela jedno oko. A uviděla rozježené zrzavé vlasy. Spala jsem jednomu z kluků na břiše. Posadila jsem se a snažila se zvládnout úpornou potřebu zvracet. 
"Chiaro," uslyšela jsem své jméno podruhé. "Slez ze mě!" No jasně. Pomaličku jsem vstala. Catt objímala George kolem ramen a spokojeně pomlaskávala. George vypadal, že se mu to docela zamlouvá. 
"Catt," šťouchla jem do ní.
"Ne, pane Filchi, opravdu netuším, kdo z vaší kočky udělal kyklopa..."
"Catt, vstávej!" zatřepala jsem s ní. Vyletěla do sedu a okamžitě strčila ruku před pusu. V další sekundě už byla zvřená v koupelně. George už se taky probral.
"Dobrej," zívnul. On snad ani nemá kocku nebo co?! Zato já jsem měla pocit, že mi v hlavě vrtaj permoníci tunel.
"Aby byl," dodal Fred. George bez problémů vyskočil na nohy a přešel k oknu. 
"Proč jsi měla budík na půl sedmé ráno?!" vyděsil se Fred. Budík... půl sedmé ráno... Cat vylezla z koupelny, vypadala hrozně.
"Chytej," hodil jí George jakýsi bonbon.
"Jestli něco sním, stejně to půjde ven," hlesla.
"Tohle ne, protikocovinové mentolky zabíraj ihned," odrecitoval Fred.
"Dej mi taky jeden," zaprosila jsem. George vytáhl další a půl minuty po tom, co jsem ho vyžužlala jsem byla úplně v pohodě. 
"Chiaro!!!"
"Já na to málem...ZAPOMNĚLA!" zařvaly jsme obě. Dvojčata nechápavě těkala z Catt na mě a zpět. Vymrštila jsem se na nohy a zmizela ve svém pokoji.
"Nemáte moc pohodlnou podlahu..." slyšela jsem konstatovat Freda.
"Nechápu, proč jsme zůstali na zemi," řekla na to Catt. 
"Ale ty naše vály ke konci," pochechtával se George. Na to už jsem vyběhla ven z pokoje vy svých tyrkysových nike kalhotech, teniskách na běhání a bílo žluté mikině. Počítala jsem, že se zahřeju během. Vklouzla jsem do koupelny a vlasy vyčesala do vysokého culíku. Už dávno jsem si do svých špinavě blond vlasů nechala dát světlejší pramínky, chtělo by to změnu. Jenže já jsem se docela bála změn tohoto typu. Byla jsem ráda blondýna, i když si z toho někteří dělali legraci.
"Tak co?" předváděla jsem se kamarádům. Dvojčata zavýskla. 
"Dobrý," sjela mě kritickým pohledem Catt. "Ještě tohle," hodila po mně měřičem tepu a krokoměrem.
"Díky," usmála jsem se a vyběhla ven.  

Možná jsem se měla trošku víc přiodít, venku přituhovalo. Došla jsem až k jezeru, byla jsem tu o dost dřív, což se mi stalo za můj život tak třikrát. Normálně chodím spíš pozdě. Protáhla jsem si svaly a pak házela žabky. Krásně se odrážely od ocelově šedé hladiny. Našla jsem kamínek s naprosto ideálním tvarem, plochý, tak akorát tlustý a těžký. Rozmáchla jsem se a hodila. Odrazil se snad devětkrát, dohopsal solidně daleko. Tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších dětských her.
"Dobré ráno," zaslechla jsem hluboký bručivý hlas, "ty jsi tu brzo."
"Ahoj, Viktore," usmála jsem se potěšeně. "No... normálně chodím spíš později," řekla jsem popravdě. "Gratuluju," napřáhla jsem k němu ruku a potřásla si s ním. Pohodil hlavou, jako že už bychom mohli běžet. Souhlasila jsem a dala se do pohybu. Vždycky se cítím tak správně a odhodlaně, když pro svoje zdraví dělám něco jako běh. Byla jsem na sebe pyšná.
"Jaké to je, probudit se ráno jako šampion vaší školy?" zajímala jsem se. Stočil ústa do něčeho, co snad vypadalo jako úsměv. Netušila jsem, že se umí i usmívat.
"Je to docela, příjemné," pokýval hlavou. 
"Víš, myslela jsem si, že vybere tebe," prohlásila jsem s jistými obtížemi. Viktor měl opravdu solidní fyzičku a to si jeho trenér myslel, že není bůhvíjaká. 
"Vážně?" Vypadal udiveně. 
"Jasně," odpověděla jsem. Tak fajn, potřebuju oddech nebo už neuběhnu ani metr. "Navrhuju dát pauzu na serii posilování." 
"Na to by málem zapomněl," zakabonil se. Dali jsme si dvacet angličáků a pár kliků a pokračovali. Všimla jsem si, že na mezi asi pět metrů od nás seděla skupina děvčat, která se pohihňávala a ukazovala si na Viktora.
"To tě takhle sledují pořád?" nadhodila jsem. Nemusela jsem nic vysvětlovat, nejspíš byl už zvyklý na tenhle typ otázek.
"Pořád, je to docela protivné!"
"To věřím." Najednou jsem byla ráda, že mě skoro nikdo neznal. Myslím to tak, že nejsem slavná. Viktor měl za zády pořád nějaké fanoušky a novináře, stejně jako Harry. S tím rozdílem, že Viktorovi nikdo hloupě nezíral na jizvu na čele.
"Další serie?" otázal se za pět minut. Souhlasila jsem a zopakovala sestavu. 

Když jsme běželi asi sedmé kolečko kolem jezera, uviděla jsem Harryho a jeho kamarádku. Uvědomila jsem si, že ani ona ani její další kamarád na párty nedorazili. Viktor si jich také všimnul a nespouštěl oči z té brunety. 
"Dáme s nimi pokec?" navrhla jsem. Vypadal, že to zvažuje, ve svém treninku byl docela poctivý. 
"Pár minut si vydechneme." Že by měl už taky dost? Dýchal docela nahlas, ale to jsem připisovala jeho spíše sprinterské postavě. To už jsme doběhli ke dvojci před námi.
"Ahoj," pozdravila jsem a zářivě se usmívala.
"Čau Chiaro, Viktore," kývnul směrem ke sportovci. "Ehm, tohle je Hermiona," představil brunetu. Měla opravdu hodně velké přední zuby.
"Jsem Catt," potřásla jsem si s ní. "Viktora asi není nutné představovat." Hermiona napřáhla ruku i k němu. Otočil ji hřbetem vzhůru a sklonil se k ní, rty se jí však nedotknul. Hermiona i Harry, no a já taky jsme na to docela překvapeně zírali.
"Ta-takže máte ranní rozcvičku?" vykoktala Hermiona.
"Ano, musím trénovat," přitakal Viktor.
"Jak to, že jsi nepřišla na moji párty?" Dělala jsem na půl uraženou.
"Já... já jsem se tě nechtěla dotknout," vyděsila se. Jaj, možná jsem to přehnala. "Neměla jsem náladu a no... potřebovala jsem si promyslet..."
"Jestli to Harry udělal nebo ne?" dokončila jsem za ni. "V klidu, nic se nestalo, pro tentokrát ti odpouštím, ale na příští přijdeš i s tím zrzkem."
"Určitě," přikývla. 
"Harry, proč jíš venku? Zase se schováváš?" Ty topinky byly jasným důkazem. Ha, vzdává to! A to si říká chlap.
"Ne já... chtěl jsem si promluvit s Hermionou a..." Podle Hermionina výrazu mi bylo zcela jasné, že mi lže. Vymlouvá se.
"Kecáš..." řekla jsem klidně a uštědřila jsem mu ránu do ramene. 
"Fajn, prohlídlas mě, neumím se moc vymlouvat."
"Dám ti lekci, jestli chceš," zašklebila jsem se na něj. "Viktore, řekni mu, že se nemá schovávat, šampioni jsou elita všech tří škol..." Viktor vypadal, jako by mu někdo přiložil koště do krbu. To ho určitě naočkoval ten jeho ředitel, však já ho té vakcinace zbavím. Podívala jsem se mu z příma do očí. "Myslíš, že by se Harry sám přihlásil, přestože je až nechutně slavný a i bez turnaje se ho neustále snaží někdo oddělat?" Čučíte, co? Rozšířila jsem si znalosti čtením knížek. Pochvalte mě! Viktor neodpovídal. Hermiona ho propalovala zpytavým pohledem.
"Ne," vypadlo z něj nakonec. "Totiž, nemyslím si, že to Potter udělal. Karkarov to tvrdí, ale to by nebyl sport bez skandálů..." Hermiona se na něj zářivě usmála, Viktorovi se zablesklo v očích.
"Hele, Chiaro, už budem muset..." 
"Jasně, my taky, jinak Viktor nebude mít řádnou fyzičku a dostanem vynadáno," zasmála jsem se a dala se do běhu. Viktor se ještě čas od času otočil, jako by je hledal pohledem.
"Tobě se líbí, že?" 
"Kdo?" Dělal, že neví. Ohraná hra. 
"Hermiona, líbí se ti." Nebyla škaredá, vlastně byla dost pěkná, jen ty rozcuchané vlasy a velké zuby. Viktor neodpovídal, což mluvilo za něj. "Jak ti vlastně říkají? Máš nějakou přezdívku?" změnila jsem téma. 
"No... jsem Viktor a tak mi taky říkají," ovětil suše, pak ale nakrčil obočí, "moje matka mi říká Viki." 
"To je dobrý," zachechtala jsem se, "můžu Ti tak říkat taky?" 
"Jestli chceš," řekl nenadšeně. 
"Vadí ti to?" 
"Ne, jen... bych byl rád, kdyby se na mě mamka mohla podívat u prvního úkolu." Tohle mě docela zaskočilo. Uvnitř byl úplně jiný než na povrchu. Byl překvapivě milý.
"Víš co, pošleme jí fotky, nebo video..."
"Video?" podivil se.
"No jo... to je hodně fotek naskládaných za sebou a celý se to hejbe," vysvětlovala jsem ochotně.
"Fotky se hýbou taky." Na to bych zapomněla. Je čas to zahrát do autu.
"Prostě tě uvidí a bude si tě moct archivovat," dokončila jsem myšlenku a spokojeně se ušklíbla.
"To by bylo vážně skvělé, děkuju," usmál se potěšeně. 
Ničili jsme svá těla ještě další hodinku. Nikdy by mě nenapadlo, že budu ten typ člověka, co má skvělý pocit z toho, když si dá pořádně do těla, sport je fajn, ale nic se nemá přehánět. Jenže mě se to vážně zalíbilo. Viktor byl sice trochu nemluva, ale sport s ním byl zábavný a když se na nějaké téma chytnul, konverzace byla příjemnější. 
"No nic, už to scratchnem, ne?" Po pravdě bych už měla jít, Catt už na mě určitě čeká. A nedělní odpoledne vždycky trávíme společně. Takový náš rituál. Jistě je teprve deset, ale já nejedla, nepila a asi umírám.
"Už tě to nebaví?" protáhl obličej. Ne, snad jsem ho neurazila. 
"Ne to ne, běhala bych klidně dál, ale nejedla jsem ani nepila a po pravdě začínám být unavená." Snad to pochopí a nebude se zlobit.
"Promiň," vyhrkl a tvářil se polekaně, "já si to neuvědomil, ale ty musíš jíst," řekl po tom, co si mě prohlédl důkladně, "jsi hrozně hubená. Pojď zvu tě na snídani." Snídaně s hvězdou, o dost lepší než snídaně s Novou... Viktor byl aspoň vtipný a o lecčem uměl i poučit.
"Vážně?" usmála jsem se. Možná bych vážně měla začít jíst. Ne, nejsem anorektička, jenom když máme školu, jsem ve stresu, takže nemám hlad. A když mám hlad tak přes všechny volnočasové aktivity nemám na jídlo čas. 
"Jistě, já už taky mám docela žízeň," usmál se. On se usmál! No jistě, sice to nebyl žádný zářivý hollywoodský smile, ale i potěšený obličej byl v jeho případě výhrou.
Došli jsme až na kraj jezera, mlčky, byl to kousek. Byla jsem zvědavá, jak se dostaneme na loď. Koupat se mi totiž moc nechtělo. Teplotu vody jsem tipovala tak na deset stupňů. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, objevila se lodička. Jenom taková malá, ale pro nás dva stačila. Posadila jsem se a očekávala, že Viki bude pádlovat. Přestože nic neudělal, ani se nepohnul, loďka se rozjela směrem k velkému Kruvalskému Titanicu. Asi tomu tak začnu říkat a nakonec je utopím v severním moři, Vikiho vyjímaje samozřejmě. Ten jediný si to nezasloužil. 
V mém přesvědčení mě utvrdila i návštěva onoho Titanicu, jehož obyvatelé byli po ránu (čtěte v skoro v půl jedenácté) příjemní jako strýc Josef, když se naštve. Každou chvíli jsem se nervózně otáčela a i na mém úsměvu muselo být evidentní, že je strojený.
"Prosím," otevřel mi dveře do své kajuty kruvalský šampion. Vydechla jsem úžasem. Jeho pokoj, pojem kajuta jsem byla donucena přehodnotit, vypadal jako z nějakého ruského románu. Přesně takhle jsem si je představovala. Všiml si mého úžasu. "Posaď se," vyzval mě. Nachvíli jsem zaváhala. V nějaké studii jsem totiž četla, co dělá lidský pot se starými tkaninami. Nakonec ale únava převážila a já se zhroutila do vypolstrovaného křesílka.
"Ty máš pokoj jen sám pro sebe?" snažila jsem se o novou konverzaci.
"Jak můžeš vidět," odvětil. 
"A to se sem vlezete celá škola? A kde se učíte?" vyzvídala jsem. Bude si myslet, že jsem drbna. Tohle chování bylo nepřístojné, jak by řekla má babička.
"Nejsme tu celá škola," vysvětloval, "přijeli jsme jenom my, co už nám bylo sedmnáct."
"Mě to bylo hned divný, že do školy asi nechodí jen třicítka vyvolených..." Sáhla jsem po jakémsi uzeném, nebo co to bylo. Viktor si přisedl a překvapeně mě pozoroval. "Děje se něco?" Nechápu. Proč na mě hledí jak na modrej citrón?
"Ty jíš maso? Totiž jako tučný a uzený..." Jo ták, už chápu. 
"Když je mi nabídnuto," souhlasila jsem. "Ale zabíjačku jako takovou moc nemusím. Je mi líto těch zvířat..." Viktor nasadil neutrální výraz a na obrovský krajíc chleba si naskládal tlustou vrstvu z plátků uzeného.
"Okurek?" nabízel mi.
"No jasně," usmála jsem se a spokojeně jsem se živila. "Hele, Viki, máte tady vodu?" 
"Jo, stačí sáhnout támhle do té skříňky, nechce se mi vstávat," dodal. Konečně se uvolnil, bylo fajn ho tak vidět. Spokojeného, nenabručeného. 
Vytáhla jsem ze skříňky skleněnou lahev bez etikety. Vzala z komody skleničku, nalila si a na jeden hlt jsem to vypila. Měla jsem pocit, že se asi udusím nebo, že mi praskne hlava. Rozkašlala jsem se a doufala, že mi z pusy nešlehá oheň. Do očí mi vhrkly slzy.
"Co to je?" vyslovila jsem ztěžka. 
"Voda..." řekl prostě, "šedesát procent doma pálená." No to si asi dělá srandu. Normálně bych to vypila, ale když to člověk nečeká. Pomoc, celá ta dobroučká snídaně asi pude ven.
"Viki, já myslela obyčejnou vodu, ne pálenku, chceš mě zabít?" 
"No já myslel, že s alkoholem ty nemáš problém..."
"Jasně, ale je ráno a mám žízeň!"
"Tak to si dej tohle," hodil po mě pet flaškou plnou podivně nažloutlé tekutiny. Neduvěřivě jsem si lahev prohlížela. "To je ionťák, piju to po běhání..." Ionťák, konečně normální pití. Během deseti vteřin jsem zlikvidovala půlku lahve. 
"Ty taky hraješ ten famfrpál, že?" nadhodila jsem další téma. Zatvářil se dotčeně.
"Jo, jsem chytač. Nejlepší chytač na světě, podle deníků Ruskaja pravda a samozřejmě Denního věštce," odrecitoval. Chytač, ještě tak vědět, co to je. 
"No jasně, to já jen, aby řeč nestála," vyhrkla jsem spěšně, "no... abych řekla pravdu ještě nikdy jsem tě neviděla hrát..." Co to zase žvaním?! Vysvětlete mi, co to žvaním! Ne, ne, bude si myslet, že jsem úplně blbá blondýna. A nebude daleko od pravdy.
"Jo ták, chceš nějaký VIP lístky." Cože? Ne! Takhle to nemělo... "To máš říct hned a narovinu, dám ti poslat dva i pro tvou sestru."
"Jé díky, Viki," tvářila jsem se potěšeně. Trapas, ale pořád ne na úrovni šla-bych-se-zahrabat. Tenhle byl na úrovni to-snad-ne. Nastala chvíle ticha, slyšela jsem jen Viktorovo přežvykování a popravdě mi to začínalo lézt na nervy. Vzala jsem si ještě kousek klobásy a zvedla se. Viktor vstal taky. Tak jo asi je čas říct Vikimu pápá. 
"Ty už půjdeš?" vyblekotal s plnou pusou chleba a masa.
"Ano, nezlob se, ale už musím za sestrou... ne že by povídání s tebou byla ztráta času, ale už jsem tu přes hodinu a..."
"Tak děkuju, že jsi mi pomohla," zahuhlal a utřel si rukávem rty.
"Já děkuju za snídani, někdy se ti sem nasáčkuju znovu," usmála jsem se a dala mu pusu na tvář. Byl překvapený, ale mě to v tu chvíli připadalo zcela normální. Byl můj kamarád. "Ahoj," zamávala jsem mu ode dveří.
"Měj se," oplatil mi. 
Stejná loďka, která mě k Titanicu přivezla, mě i odvezla zpět na břeh. Cestou jsem si všimla jedněch opravdu zvláštních dveří, které byly přikryté rudým baldachýnem. Nad tou barvou jsem se nepozastavila. Státy východní Evropy, co chcete... Než jsem stačila dojít k bráně do hradu, začalo pršet. Byl to takový ten pravý anglický slejvák. A na mě začala padat pseudodepresivní nálada, tedy byla jsem, nevím proč, smutná, ale věděla jsem, že nemám sebemenší důvod. Procházela jsem hradem a pozorovala kapky na okenních tabulkách. Dopoledne bylo skvělé, Viktor je bezva kamarád a odpoledne s Catt bude určitě nezapomenutelné. To počasí by se mělo zakázat, vždycky, když se změní tlak se cítím divně!
"Ahoj Catt," pozdravila jsem sestřičku, jakmile jsem sebou plácla na gauč. 
"Máme problém!" vykřikla. Aha, člověk na chvíli zmizí a... "Winky utekla!"
"Sranda? Jestli jo, tak dost špatná!"
"Ne, chtěla jsem jí dát snídani, něco jsem sebrala ve velké síni, a když jsem ji hledala nebyla tady..." Neveděla jsem, co říct. Ta malá byla tak krásná, roztomilá, i přes svou ošklivost nebo právě pro ni, ale když tu s námi nechtěla být, jak bychom ji mohli nutit?
"Catt, ale jestli tu s námi nechtěla být..."
"Zrovna ty bys měla vědět, že když někdo prožije něco traumatického a je mimo své smysly, je označen jako nesvéprávný, takže by někdo měl rozhodnout za ni!"
"No mimo smysly teda byla, byla opilá na mol... a to skoro bez alkoholu..."
"Je menší, stačí jí menší dávka nebo je na tom stejně jako indiáni, ti jsou na mol z deci vína..." Nějaká chytrá. I když to už vím dlouho, nevím, proč mě to neustále překvapuje. 
"Co budeme dělat?" Základní otázka, nějak se to vyřešit musí. Nebo to necháme plavat a počkáme, než se to vyřeší samo. 
"Já nevím, Chiaro... půjdeme se podívat do kuchyně a když tam bude, tak ji tam necháme..." Skočila jsem jí do řeči a větu dokončila za ni:
"A když tam nebude, tak ji půjdeme najít." Přikývla, na to jsme se obě zvedly a spěchaly do té chodby s obrazy s motivy jídla. Pak už jen stačilo najít ten s velkou hruškou uprostřed a přejet po ní prstem. 
"Tyjo," pokývala Catt uznale hlavou. Já bych skoro zapomněla, že tady ještě nebyla. V tom okamžiku se u nás objevil ten vedoucí skřítků. Byl zvláštně oblečený, každou ponožku měl jinou.  
"Co můžu pro slečny udělat?" tázal se v hlubokém předklonu. 
"Je tu Winky?" oplatila jsem mu otázkou. Narovnal se a tvářil se ještě divněji, než vypadal. 
"Ano je slečny, ale nechce nikoho vidět." Vypadal, že ho mrzí, že nás musí odmítnout.
"Nic se neděje, jen jsme chtěly vědět, jestli je v pořádku," vysvětlila Catt. Jo, pochybuju, že se o jejím stavu dá říct v pořádku.
"Winky je moc smutný skřítek, ale nikdy by neudělala nic, čeho by mohla litovat." Vážně, o tom tedy pochybuju. Domácí skřítci si libovali v sebepoškozování. 
"Dobře, tak nashledanou," rozloučily jsme se a šly zpátky do pokoje. 

Zapálily jsme oheň v krbu a sedly si na pohovku. Venku bylo strašné počasí a to byl teprve čas oběda. Seděly jsme tam mlčky asi deset minut, což pro nás vůbec nebylo typické. 
"Víš, je naprosto úžasný, že jsme tady," hlesla Cattharin najednou a objala si rukama doleno, "do teď jsem si to moc neuvědomovala, tolik nových věcí a tak, snažila jsem se na to tak úporně navyknout, že jsem si nestačila užívat tu krásu a pocit moci." Z ní se stane fylozof, líp bych to neřekla. Vystihovalo to skoro dokonale, to co jsem cítila. 
"Máš pravdu. Komu se kdy stalo, že našli knihovnu a dostali se do Anglie, ještě ke všemu v jiném roce," souhlasila jsem. 
"Nemyslím, že jsme v daleké minulosti, ten hrad tak sice vypadá, ale v Londýně jsou bankomaty a internet taky jede, i když musím připustit, že rychlost je mizivá i když to taky může být signálem a..."
"Jasně Cattísku, asi jsme to nedocenily, je to malý zázrak," ukončila jsem debatu a změnila polohu sezení, jedna noha mě totiž začala brnět. Catt mě sjela zkoumavým pohledem.
"Ještěs' mi neřekla, jaký bylo dopoledne," vizvídala. To je jí podobný. 
"Jo, dobrý," pokusila jsem se o úsměv. Sjela mě tím svým pohledem to-ti-tak-věřím-když-se-tak-ksichtíš. "Ne vážně, Viktor je dobrej kluk a potkali jsme i Harryho a tu jeho kamarádku nebo slečnu," dvakrát jsem svůdně mrkla, abych tomu dodala vážnost, "myslím, že se jmenuje podobně jako on... Hermina, Hermiona!" vykřikla jsem spokojená sama se sebou.
"No tak proč se tváříš jak puklej dřevák?" nechápala. 
"Jo tak to nevím, asi špatná karma... nebo počasí."
"Nebo obojí," přikyvovala si sama pro sebe. "Normálně mám pár super nápadů." Normálně bych skákala až ke stropu. Dneska nemám náladu, i když legrace a psí kusy byly na předních místech mého žebříčku hodnot. Ten se ovšem v pseudodepresích měnil. Nemohla jsem ji zklamat, musela jsem ji aspoň vyslechnout.
"Poslouchám," pobídla jsem ji, ovšem můj znuděný výraz byl do nebe volající. 
"Víš, neměla jsem, co dělat, teda s hledáním Winky jsem chtěla počkat na tebe, a tak jsem se dívala na Gossip girl." Prosím? Já myslela, že na takový seriály o Manhattonských zbohatlících koukám jen já. "No a tak mě napadlo, že bychom si taky mohly udělat nějak takovou síť, věděly bychom o všem, co se kde šustne..."
"To je nelegální, nemužeš nikomu narušovat soukromí... to by bylo jako v Temným Rytířovi, však víš, ten jeho stopovací přístroj na mobily taky nakonec museli zničit."
"Byl to jenom nápad... a co takhle školní noviny?" Noviny? NOVINY? Sranda ne? Tuny práce a nikdo to stejně nebude číst.
"Catt, to myslíš vážně? Noviny? Jo, žurnalistika je možná fajn, ale je to hrozná dřina a co bys do nich proboha psala?"
"Všechno možný... rozhovory, důležité zprávy." Tvářila se nadšeně, asi jako malé dítě u vánočního stromečku při rozbalování dárků. 
"Catt, jestli budeš pokračovat, tak mě pro tu věc nadchneš!" řekla jsem výhružně. 
"No a to chci..."
"Dobře, Cattísku, když ti to udělá radost, ale bude to týdenník, ok?" Bože, do čeho jsem se to zase uhrabala? Já jsem taková dobrá duše, všem jdu na ruku... konec ironie. "Ještě něco mi chceš říct?" Catt vypadala, že přemýšlí. 
"No... jak nám Harry půjčil ten plánek." To zní zajímavě. "Tak jsem se znovu pokusila ho zprovoznit na Macovi a nešlo mi to." A to je ale novinka! Bezva, špatné zprávy vždycky zvednou náladu. Protočila jsem oči. "Počkej! Ale přišla jsem na to, že ten plánek je očarovaný, tedy i my musíme očarovat ten náš a nebo sešleme kouzlo na celé pozemky školy, což je nemožný, vzhledem k tomu, jak jsou borovský. A šance, že se nám povede očarovat pouze ty komponenty, které potřebujem na tvým noťasu je ještě menší..." Uh, tak to je vážně úžasný.
"Pro zopakování: máme dvě možnosti z toho ani jednu reálnou. Takže jsi v podstatě nic nevymyslela." Urazila se a našpulila rty. "Catt, neurážej se hned, ale mám pravdu, prostě je to neřešitelná situace!"
"Každá situace má řešení," odsekla a otočila halvu na opačnou stranu ode mě. 
"Dobře," vzdychla jsem, "promiň, kterou variantu bys zkusila?"
"Asi tu s očarováním pozemků," rozzářila se. Ach ne. Hodiny trávení nad vymýšlením nemožného. Jako Alenka v Říši Divů. Počkat, té to ale nakonec vyšlo, ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám zatím jeví tato povídka?

Líbí se mi, rád/a ji čtu. 100% (13)
Nic moc, měla bys ji vylepšit. 0% (0)

Komentáře

1 LilIane Evans | Web | 12. září 2010 v 15:46 | Reagovat

pekná kapitola :):):):), tešim sa na ďalšiu :):):):)

2 Guenon | Web | 13. září 2010 v 16:32 | Reagovat

moc povedená kapitola:D krása:D
jsem nehorázně zvědavá na další děj, tak šup, nemůžu čekat dlouho:D

3 LilIane Evans | Web | 14. září 2010 v 18:19 | Reagovat

juj, dik :)

4 Nel-ly | Web | 21. září 2010 v 10:16 | Reagovat

Tak tohle jsem kdysi začala číst a skončila, u mě jak překvapivé, zase někde na začátku :( to tu ještě býval jiný lay :D
ale teď jsem neměla co dělat a rozhodla se to znova zkusit a musím říct, že je to skvělá odlehčovačka.... je to srandovní, uvolněný, hezky neproblematicky napsaný a hlavně mě to nenutí se furt deprimovat a to se cetí :)
(pardon za nekomentování kapitol, ale když se člověk zažere, tak to jinak nejde... i když to není pro autora žádná dobrá výmluva)

5 Nel-ly | Web | 21. září 2010 v 10:19 | Reagovat

ne, ne, neeeee.... krásný, dlouhý, všříkající komentář a je fuč? no je tohle možný?
Fajn, tak znova a zkráceně (tak jsem se snažila :()
tuhle povídku jse kdysi začala číst a pak nepokračovala (to dělám furt a je to děs), to tu byl ještě ten modrý lay :)
Je to moc hezké, neproblematické (v podstatě), jednoduše napsané (ne, že je to jedndocuhé napsat!) a hlavně skvělé odlehčení, když někdo sedí doma, neví do čeho má píchnout a bolí ho zub

víc už doopravdy nenapíšu (debilní blog!), jen se znovu omluvím za nekomentování průběžných kapitol a nebudu se deprimovat při čekání na další kapitolu, protože by mě vážně zajímalo, co bude dál /vzhledem k tomu, že nemám tušení/

6 Nel-ly | Web | 21. září 2010 v 10:20 | Reagovat

.. tak pardon :( on se objevil a pak zmizel a pak se rozpůlil... no tohle? končím ajdu se zahrabat :/

7 LilIane Evans | Web | 22. září 2010 v 18:19 | Reagovat

podľa by bolo lepšie, keby rodelili piatu časť, bolo v nej oveľa viac ako v 7. časti (už podľa hrúbky knihy), dosť toho vynechali a teraz to doplňujú, napr. Siriusové zrkadlo - v 5. časti ani nebolo a teraz v sedmičke zrazu(!!!) je, no to je podľa mňa debilina 1. stupňa :-?:-!, keby niekto knihu nečítal, by sa pýtal, že zkade sa tam objavilo :-|
radšej ďalej nepíšem, lebo zaplním celú knižnicu :D, nemá to už zmysel, keď 5. časť už natočili :-(

8 Lycans academy | E-mail | Web | 29. září 2010 v 20:52 | Reagovat

Toto je reklama, za kterou se dopředu omlouváme... I přesto, prosím snaž se to tak nebrat. Je to něco jako pozvánka na hru.

Jedná se o rpg na téma vlkodlaci. Vymyslíš si svojí vlastní postavu a hraješ za ní. Je to dobré uvolnění pro mysl a tělo. :)

Víc dole:
O čem hra je?
Nejdříve, nejedná se o Twilight...
Hra je o upírech a vlkodlacích a jak jinak, než o jejich dlouholeté válce. Nyní se ale rpg hra věnuje vlkodlakům a později plánujeme otevřít i akademii pro upíry.
Jinak ve školním roce(nyní) studujete v Lykanské akademii (LA) , která se nachází v Rusku a pro ty, kteří to zajímají víc, nechť si přečtou historii této akademie, tak jakože si můžou přečíst historii Vzkříšeného města.
Do LA nastupujete hned po té, co vám přijde dopis od školy. Nastoupíte tam jako někdo, kdo ještě vůbec neovládá své síly a postupně se budete zdokonalovat (tedy jestliže budete chodit na hodiny a budete se snažit, logicky...). Hodiny jsou nonrpg (jakožto zveřejněný článek -spíše teorie) a rpg (jakožto vyučující hod., která se stanoví třeba na hodinu či dvě - spíše praktika). Jsou zde i různé akce, které se ale spíše konají o školním roce (vzhledem k tomu, že nyní valná většina chybí - tábory, rod. dovolené atd.).
Kolik času hra zabere?
Kolik chcete. Je jasné, že musíte chodit na hodiny, posílat domácí úkoly aj. Nicméně vás nebudeme a ani nechceme nutit do každodenního hraní. :)

9 Hope | Web | 29. září 2010 v 21:10 | Reagovat

omlouvám se, že jsem poslední dobou nekomentovala...
musím pochválit Chiaru, když si o to tak hezky řekla :-D
píšeš moc dobře...třeba jak byla u jezera a házela ten kámen...popis mě naprosto uchvátil, tohle je něco, co bych chtěla umět taky...njn, neumím, co nadělám =o)
těším se na další kapitolku ;o)

10 Marion | Web | 3. října 2010 v 13:43 | Reagovat

Tracyyy,
přidej další, začalo mě to bavit :D Prosim.. :) :D

11 Terez | 29. října 2010 v 17:16 | Reagovat

honem další!!! prosím...:)

12 BeachJoanne | E-mail | Web | 15. září 2011 v 9:35 | Reagovat

Make your own life time more simple get the <a href="http://bestfinance-blog.com">loans</a> and all you require.

13 yahoo mail sign up | Web | 8. června 2017 v 4:07 | Reagovat

•    I realize that this content is worth to read. I expect to see more posts from you that makes me impressed just like this one. Good job!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama